Článek
Co vás zaujalo na scénáři k filmu Zero?
Včelí tematika. Ví se, že kdyby včely vymřely, do čtyř let vymře i lidstvo. A taky mi imponovalo, že bych měl sehrát záporáka, který zapleveluje svět telefonními anténami. Navíc mám hluboký vztah k maďarské kinematografii, natočil jsem v Maďarsku spoustu filmů.
Je hodně zábavné hrát záporáka?
No jasně! V normálním životě se musíme chovat spořádaně, zato ve filmu můžu divočet. Rád hraju upíry i nacisty. Adolfa Hitlera jsem hrál třikrát, ovšem všechno to bohužel byly komedie. Nacistu jsem hrál i v projektu Grindhouse od Quentina Tarantina. Mám za sebou šílené vědce, blázny… Když jsem byl mladý, chodívaly za mnou krásné ženy a říkaly mi, že jsem hrozně zlý. Ovšem takovým tím tónem, jako kdyby prožívaly orgasmus. Byl jsem tak zlý, že ze mě na divačky v kině šlo vyvrcholení - dovedete si představit něco lepšího?
Jste slavný svými neobyčejnými setkáními, která vedla k výjimečným filmům. Věříte na osud?
Měl jsem hrozné štěstí – nikdy jsem nemusel žádat své oblíbené režiséry o práci. Představte si, jak jdete za Davidem Lynchem s tím, že chcete hrát v jeho filmu. ‚A kdo ne?‘ řekl by nejspíš. U mě to ale bylo jinak. V šestnácti jsem potkal Rainera Wernera Fassbindera. Jemu bylo asi o půl roku míň, žili jsme v Kolíně nad Rýnem. Dali jsme se do řeči v jednom baru, kam chodili kamioňáci, sekretářky i první transvestiti. Když jste udělali průšvih, chrstli vám pivo do tváře. Rainer tehdy chodil do školy, já na učení a až později v Anglii jsem v časopisu viděl jeho portrét a článek s názvem Génius a alkoholik. Toho znám, pomyslel jsem si. Rozumějte, my jsme si v tom baru pochopitelně neříkali příjmením.
Udo Kier přijel na festival podpořit premiéru včelařské avantgardy Zero.
Při natáčení jste se pak potkali až koncem sedmdesátých let…
Nabídl mi roli v Pěstním právu svobody, ale mně se to nelíbilo, tak jsem odmítl, což mi nikdy neodpustil. Pak jsme spolu naštěstí přece jenom točili - a taky žili.
Často natáčíte taky s Larsem von Trierem…
S von Trierem jsem poprvé natáčel historickou Médeu, hrál jsem jejího otce, tři týdny jsem se nesměl mýt. Von Trier mi taky poprvé řekl: ‚Nehraj.‘ To je jeho metoda. Spřátelili jsme se, požádal mě pak dokonce, abych se stal kmotrem jeho dcery.
Věděl jste od dětství, že budete herec?
Pocházím z chudé rodiny, narodil jsem se na konci války. Žili jsme jako vegetariáni, jinak to ani nešlo. V pondělí bramboračka, v úterý čočkovka, maso jenom v neděli, se salátem a pudinkem. Po učení jsem odjel do Anglie, abych si zlepšil angličtinu. Tam mě náhodně objevil britský režisér Michael Sarne, když v roce 1966 natáčel Road to Saint Tropez. Byl jsem velmi fotogenický mladík, ale neměl jsem žádnou hereckou zkušenost. „Neboj se a věř nám,“ uklidňovali mě. V novinách pak o mně napsali, že se objevila nová tvář, což mě potěšilo. Mám rád pozornost.
Jak jste se dostal do Kalifornie, kde dnes žijete?
V Berlíně jsem zase potkal mladého Guse Van Santa. Chystal Mé soukromé Idaho s těmi dvěma mládežnickými idoly Keanu Reevesem a Riverem Phoenixem, a že pro mě má roli. Hanse, pochopitelně, jak jinak. V amerických filmech jsem vždycky Hans, v Japonsku zase Hansmann. Každopádně díky Van Santovi jsem získal povolení pracovat v Americe. Na premiéře se pak objevila moje česká kamarádka Anna Dokoupilová, sestra slavného malíře Jiřího Georga Dokoupila, a přemlouvala mě, ať ve Státech zůstanu. Zprvu jsem to odmítal, ale po dvou sklenkách červeného se mi ta idea zalíbila. Už jsem tam 25 let.