Festivalová láska: Zpátky na místě činu. Se snubákem a na vozíčku

„Zabrzdi si mě,“ říká svému milému třicetiletá Alice Janzová. A nenechte se mýlit – neprosí ho, aby ji krotil v náruživé konverzaci.

Křehká dlouhonohá blondýnka přede mnou sedí na invalidním vozíčku, za zády francouzské berle a na pravé noze sádru až ke kolenu. Měla nehodu a místo toho, aby si užívala poletování mezi kinosály a předsvatební zábavu, musí trpělivě čekat, až jí Pavel pomůže dostat se do cíle.

„Ani se mě radši neptejte, co jsem dělala. Prostě neumím chodit,“ lakonicky odpovídá na moji otázku, jak se jí to proboha přihodilo. „Před pár dny mi praskla hlezenní kost, už podruhé. Přesně před třemi měsíci se mi stalo to samé, když jsem špatně došlápla na staveništi.“

Bez Pavla by se jí těžko překonávaly nástrahy. „Nikdy předtím jsem si neuvědomil, kolik je tu schodů,“ povzdechne si Pavel v hotelu Thermal.

S Alicí se sice na karlovarském festivalu neseznámili, ale jezdí sem pravidelně a rádi – letos dorazili už popáté. Ani jednou je nenapadlo vynechat, protože, jak shodně tvrdí, zažijete-li jednou karlovarskou filmovou lázeň, nechcete jinak.

Oba jsou velcí fanoušci kinematografie; ve volném čase pomáhají kamarádům s natáčením videoklipů pro začínající kapely. Alice je ekonomickou manažerkou evropských projektů, Pavel pracoval pro brněnskou Mendelovu univerzitu.

„Dělal jsem garanta klíčové aktivity číslo tři, což nikomu nic neřekne, ale je to zpracování audio- a videozáznamů přednášek tak, aby mohly být učebním materiálem,“ překládá Pavel úřednické ptydepe.

Minulý rok, kdy se kolem nich strhl mediální zájem, Alice tvrdila, že o Pavlově plánu požádat ji veřejně o roku nevěděla. Řada lidí jí to ovšem nevěřila, protože podle nich byla ten den až moc vyfiknutá.

Stojí si však za svým i dnes: „Tušila jsem, že se něco chystá, jen jsem si nebyla jistá kdy přesně. Opravdu jsem nevěděla, že to bude taková šílenost.“

Její skoromanžel se naoko zlobí na popichovače, kteří si myslí, že do osudového ANO byla jeho láska dotlačena. „Že prý před tolika lidmi nemohla říct NE,“ směje se a Alice k tomu hbitě podotkne, že její souhlas byl přece samozřejmý. „V té době už jsme měli koupený dům, tak by bylo divné, kdybych si ho nechtěla vzít za muže,“ nenechá ani špetičku nimravých pochybností.

I když by si to možná oba přáli, svatba se nebude konat na lázeňské kolonádě, ale 29. srpna u České Třebové. „Chtěli jsme, aby všichni naši kamarádi mohli náš den slavit s námi, i proto děláme svatbu u nás,“ shodují se.

Alice s Pavlem mají docela neobvyklý způsob výběru festivalových snímků. „Nejprve vyškrtáme ty, které nechceme vidět,“ vysvětluje Pavel.

„Z toho zbytku nám vypadne seznam filmů, na které se vyplatí koupit lístek. Tuhle vylučovací metodu nás naučil jeden kamarád – ten když si přečte, že je to například niterná jednozáběrová sonda do duše nebo že jde o čistě imaginativní klipovitost, automaticky film škrtá,“ přibližují přísný selektivní postup.

A který z filmů zvolili jednomyslně? Třeba americký biják Franny. Proč? Alicina odpověď přijde bleskurychle: „Protože Richard Gere!“