Článek
Někde jsem četla, že svou novou komedii Přes kosti mrtvých točíte v žánru někde mezi bratry Coenovými a Wesem Andersonem. Přitom jde o adaptaci románu i v Česku oblíbené polské spisovatelky Olgy Tokarczukové – není to trochu divočina?
Nevím, jestli se mi podaří být až tak divoká. Zatím jsem natočila asi čtyřicet procent a řeknu vám, má to hodně podivnou formu. Je to úplně něco jiného než všechny moje předchozí projekty. Jsem z toho trochu zmatená – bůhví jak to zvládnu, trému mám jak zamlada. Ale sama jsem si to vybrala, tak si za tím jdu. Už mě trochu nudila práce v televizi i ta moje seriózní psychologická dramata.
Dost bylo holocaustu, řekla jste si?
Přesně tak, potřebuju si trochu odpočinout. Navíc jsem ráda, že můžu točit o někom z mé generace. Hrdinkou příběhu je žena, které je přes šedesát a má pocit, že ji svět vůbec nevnímá. Že je neviditelná.
Někteří kritikové knihu z česko-polského pomezí srovnávají se Jménem růže, protože taky spojuje detektivní záhadu s filozofickým přesahem. Jak se taková látka adaptuje?
Možná proto nám dal scénář tolik práce, pořád nefungoval. Nakonec jsem požádala mladého českého scenáristu Štěpána Hulíka, autora televizní trilogie Hořící keř, aby se na příběh podíval. Důvěřuju mu a jsme pořád v kontaktu; práce s ním pro mě byla příliš vzácnou zkušeností na to, abychom se jen tak opustili. Film se navíc točí v české koprodukci mladých producentů Pavly Kubečkové a Tomáše Hrubého, právě teď jsem natáčela v českém pohraničí.
Plánovala jste polsko-české obsazení – jaké je?
Český herec je tam nakonec jen jeden, Miroslav Krobot, jinak jsou to Poláci. Ti v menších rolích jsou známí, jen hlavní představitelka, divadelní herečka Agnieszka Mandat, spíš ne. Zábavné je, že Agnieszka stála poprvé před kamerou v mém debutu Provinční herci. Měla v něm docela velkou roli, ale vystřihla jsem ji, i když ona se kvůli té roli dokonce naučila jezdit na motorce. Proto mi teď řekla, že tu hlavní roli bere jen proto, že tu snad nebudu moct vystřihnout.
Máte za sebou Odložené případy, The Killing, Domek z karet – nejprestižnější možné televizní projekty…
Dělala jsem taky The Wire – Špína Baltimoru, což považuju za jednu z nejlepších a nejambicióznějších věcí, jaké americká televize kdy vyvinula. Je to dost nekonvenčně vyprávěný seriál. Natočila jsem tři epizody, ale spřátelili jsme se se scenáristou Davidem Simonem a on mě poprosil, abych udělala pilot k jeho seriálu Treme, který se odehrává v New Orleans.
A v čem přesně vás tedy nudí práce v televizi?
Televize používá transparentní jazyk, děj i herce. Diváci to přijímají s povděkem, proto vlastně zmizelo takové to „kino středu“, střední proud, něco, co bývávalo populární a zároveň problémové. Jenže takový střední proud je vždycky svým způsobem konzervativní: snaží o co největší publikum, není tam avantgardní prvek, v popředí je děj. Jsem režisérka, které tohle vyhovuje – mnohem víc vypravěčka než umělkyně. Ale už jsem přestala sama sebe překvapovat.
Agnieszka Holland
Byla třikrát nominovaná na Oscara. Dvakrát v kategorii cizojazyčný film za snímky Bittere Ernte, německý film o osudech židovských žen v době 2. světové války, a za snímek V temnotě (2011) o příběhu skupiny Židů, schovávaných v lvovské kanalizaci. Nominaci za scénář pak měl její údajně nejlepší film, válečné drama Evropa, Evropa (1991).