„Inspirovala mě smrt v rodině, báseň Ingeborg Bachmannové Hra je u konce a skladba Roberta Schumanna Plakal jsem ve svém snu,“ říká mladý vídeňský režisér Peter Brunner o svém lyrickém snímku. „Loučím se v něm s vlastní babičkou, hlavní myšlenka vychází z neurčitého pocitu, nálady, která se mě po jejím skonu zmocnila.“

Kati je mladá, bystrá dívka. Smrt její babičky na chvíli zastavila čas. Vynořují se vzpomínky, které ale působí, jako by je Kati zažívala teď a tady, se svou malou sestrou do nich vstupuje, znovu je prožívá, mění. Každý, kdo kdy někoho blízkého ztratil, ví, že zase rozběhnout čas a vrátit se do normálního života není jednoduché.

Herci se museli obejít bez scénáře

Brunner, žák geniálního Michaela Hanekeho a také muzikant, se při práci na snímku Má křídla, kdo končí pádem vzdal nějakého přesného a konkrétního scénáře a vlastně i klasické filmové narace. Herci na place se řídili jen velmi rámcovým náčrtem situace, zbytek vycházel z jejich pocitů, z momentální improvizace.

„Chtěl jsem, aby se herci skutečně stali svými postavami, aby je procítili, stejně tak, aby si uvědomili odpovědnost vůči ostatním účinkujícím, aby si vytvořili i k jejich postavám nějaký vztah. Točit tímto způsobem bylo samozřejmě náročné, spousty z toho, co jsem měl původně vymyšlené, jsem musel pod tlakem dění na place přehodnotit. De facto jsem musel film v hlavě stříhat už během natáčení,“ říká Brunner.

Točit se začalo šest měsíců po smrti režisérovy babičky v jejím malém, stísněném domě. Ji si zahrála Brunnerova matka, pro niž to bylo první účinkování ve filmu v životě. Hlavní postavy Kati se ujala Jana McKinnon, která už se předtím objevila v Rakušanově celovečerním debutu Moje slepé srdce.

„Jsem moc rád, že Jana přijala můj koncept a smířila se s tím, že bude muset volně plavat v neznámých vodách,“ dodává režisér, který si vůbec pochvaluje odhodlání všech, kdo se na snímku s minimálním rozpočtem podíleli.

„Každý z nás víme, jak vypadá loučení. Už od školky, kdy jsme ráno mávali odcházejícím rodičům. Během natáčení tohoto filmu jsem zjistil, jak obtížné je na plátno zachytit jednotlivé fáze, jimiž člověk, co někoho ztratil, prochází, aby nakonec mohl jít dál. Přičemž to ‚dál‘ není dozadu ani dopředu, ale prostě někam jinam,“ uzavírá Brunner.