Film Bob a stromy natočil režisér Diego Ongaro jako drama s dokumentárními prvky. Bob Tarasuk v něm hraje sám sebe, dřevorubce z massachusettského venkova, jehož rodinná firma se musí vypořádat s problémy na trhu se dřevem.

A taky s nešikovným podnikatelským chováním samotného Boba, které se bohužel v době hospodářské krize jen tak lehce neodpouští.

„Boba jsem potkal před sedmi lety a zaujal mě hned na první pohled,“ vypráví původem francouzský režisér Ongaro, který se přistěhoval do stejné vesnice, kde Bob žije, přímo z Paříže.

„Rychle mluvil, byl rád středem pozornosti, miloval rap a vládl nakažlivým smyslem pro humor. Fascinovalo mě, jak suverénně se po třiceti letech praxe pohyboval po místních lesích, znal každý strom, každý pařez.“

Cílem filmařů byla co největší přirozenost

Když se Ongaro rozhodl, že ve svém novém domově natočí krátký film, téma bylo jasné: Bobova práce a jeho láska ke stromům.

„Jenže když jsme skončili, bylo to, jako když sníte předkrm. Cítil jsem, že jsem ten příběh neodvyprávěl celý. Chtěl jsem pokračovat. Byl jsem hladový říct toho o Bobovi více, hlouběji se ponořit do reality dřevorubců, kteří se snaží ustát ekonomické problémy.“

Výsledkem Ongarovy touhy je jeho celovečerní debut Bob a stromy, jenž měl světovou premiéru na festivalu Sundance a který vyniká až dokumentární autentičností. Pomáhají tomu i neherci v hlavních rolích. Zároveň ale režisér dokázal tuhle ryzí spontánnost zarámovat do docela vypjatého dramatu.

Bob pod tlakem klesajících výnosů své firmy neuváženě investuje do kusu lesa, aniž by si ověřil zdraví stromů v něm. A následně je pro něj obtížné nejen se z této situace dostat, ale vůbec před svými blízkými a především před sebou samým přiznat chybu. Tohle vnitřní napětí pak jen odhaluje temnější odstíny jeho osobnosti.

„Chtěl jsem natočit drama, které bude vynikat autenticitou sdělení a zároveň silným příběhem. Točili jsme jen s malým štábem a snažili se dostat do filmu co nejvíce z Bobova skutečného života. Nechtěli jsme, aby se divák cítil nějak manipulován, aby mu dění na plátně připadalo umělé. Naopak jsme usilovali o to, aby byly naše kreativní zásahy do reality co nejvíce skryté. Doufám, že tenhle náš přístup dodal filmu potřebnou energii a přirozenost,“ uzavírá Ongaro.