Hlavní obsah

Ve Varech to bude těžké, myslí si režisérka Sedláčková, jejíž Fair Play bude bojovat v hlavní soutěži

Novinky, Lucie Sieglová

Na letošním 49. ročníku karlovarského filmového festivalu jsou v hlavní soutěži zastoupeny dva české snímky. Režijní debut Miroslava Krobota Díra u Hanušovic a Fair Play Andrey Sedláčkové, která se ve svém snímku vrátila do 80. let minulého století a zpracovala téma dopingu vrcholových československých sportovců.

Foto: 4Press

Andrea Sedláčková

Článek

O tématu dopingu, které jste zpracovala ve filmu Fair Play, moc materiálů neexistuje. Vycházela jste ze zkušeností konkrétních lidí. Jak jste je hledala? Bylo těžké se k nim dostat? A jak reagovali, když jste jim řekla, oč jde?

Nejdříve jsem byla inspirována novinovým článkem o tom, že se poprvé na veřejnosti objevily tajné materiály ministerstva vnitra o státem organizovaném dopingu československých sportovců pomocí anabolických steroidů.

Článek popisoval, že program byl zahájen v roce 1983 a zúčastnilo se ho mnoho olympioniků a že archívy ministerstva odkryly příšerné praktiky, kterými stát vědomě ničil zdraví špičkových sportovců. Ti, kteří se odmítli zapojit, se odsoudili k faktickému zániku sportovní kariéry. Jen málokdo to dokázal. Doping se stal pevnou součástí doktríny režimu, ve které úspěchy socialistické reprezentace na poli sportovním sloužily politickým účelům.

Řekla jsem si, že jde o neuvěřitelný námět na celovečerní film a začala jsem sbírat informace o dopingu v oné periodě, tedy v osmdesátých letech minulého století, z internetu. Následně jsem se přes známého obrátila na jednoho sportovního novináře, aby mi poradil, za kým jít. Přes něj jsem získala kontakty na několik sportovců, trenérů a jednoho lékaře, obtelefonovala jsem je, musela zlomit jejich velkou počáteční nedůvěru, aby se mnou vůbec mluvili.

Státem organizovaný doping je opravdu stále tabu, lidé nechtějí rozviřovat staré historky, ničit legendy. Nakonec se mi podařilo přesvědčit několik aktérů minulosti, kteří byli schopni a ochotni, většinou pod slibem anonymity, o tématu něco říct a dávala jim postupně verze scénáře k okomentování. Každý vnesl jiný pohled, nové informace a vzpomínky, podle nichž se scénář postupně vyvíjel.

Foto: 4press

Hlavní hrdinkou je atletka dospívající za normalizace.

Jak dlouho jste shromažďovala informace?

Asi čtyři roky. Na scénáři jsem celkem pracovala přibližně sedm let.

Co vás nejvíc překvapilo při hledání informací? Ono to téma samo o sobě je hodně kontroverzní, přesto, bylo něco, co vám vyrazilo dech?

Nejvíce mě překvapilo, že většina tehdejších aktérů dopingu si myslí, že „organizovaná péče“ sportovcům zachraňovala zdraví, protože by beztak dopovali, jelikož kontroly byly v té době jen velmi přibližné, a atleti, či jejich trenéři, si byli schopni sami sehnat různé anabolické steroidy a aplikovali si je často sami.

Film je zasazen do 80. let v Československu, tedy doby minulé, ale nikoli tak vzdálené, aby si ji lidé nepamatovali. Jak moc bylo těžké vychytat vizuální stránku filmu?

Hlavní postavě Anně je ve filmu 18 let, je tedy přibližně stejně stará, jako jsem byla já v roce 1983. Tudíž si vše velmi detailně pamatuji.

Film se odehrává před 30 lety, jde tedy o snímek historický, ale na druhou stranu jde o období, které si ještě mnoho lidí vybavuje. Nemohli jsme si tudíž dovolit žádnou nepřesnost, přibližnost. Na vizuální stránce jsme pracovali s kameramanem Basetem Střítežským, architektem Petrem Fořtem a kostýmní návrhářkou Simonou Rybákovou a myslím, že se nám společně podařilo vytvořit adekvátní dobový obraz.

Výběr hlavní role byl poněkud krušný. Nakolik Judit Bárdos odpovídá vaší původní představě hlavní hrdinky?

Myslím, že mohu bez přehánění tvrdit, že jsem na castingu viděla většinu českých, moravských i slovenských hereček ve věku mezi 16 až 24 lety. Pozvali jsme s castingovou režisérkou Mirkou Hyžíkovou posluchačky a absolventky všech státních i soukromých hereckých škol. Když už jsem si byla jistá, že jsem našla tu správnou, poslali jsme ji k trenérovi, ten mě však hluboce zklamal, když řekl, že adeptka na hlavní roli nemá vůbec sportovní předpoklady, že ji nikdy nemůže naučit běhat.

Když se tak stalo poněkolikáté, pochopila jsem, že musíme jít opačnou cestou, herečky jsem nejdříve poslala na trénink, a teprve když prošly výběrovým sítem, dělali jsme skutečné herecké zkoušky. Judit jsem znala z filmu Dům Zuzany Liové, kde hrála hlavní roli, věděla jsem, že je nesmírně talentovaná, ale připadala mi na roli trošku starší a také, snad mi promine, při těle. Trenér z ní však byl nadšen, říkal, že má neuvěřitelný sportovní talent a že za chvilku zhubne. To se také stalo. Jsem opravdu šťastná, že roli Anny hraje ona, myslím, že ji svojí osobností velmi obohatila.

Foto: Falcon

Filmové premiéry

Hlavní roli měla hrát původně Eva Josefíková, která nakonec hrála Martinu, takže fyzické předpoklady tam asi byly...

Samozřejmě, že Eva měla fyzické předpoklady, jinak by nemohla hrát Juditinu hlavní soupeřku. Stejně jako Judit podstoupila tvrdý trénink. Pravdou je, že jsem se poměrně na poslední chvíli rozhodla role přehodit, a Eva se ukázala jako hrdinka, pochopila to a nikdy jsem z její strany nepocítila ani stín nějakého nenaladění, zatrpklosti. Hrozně si jí za to vážím.

Název Fair Play jste měla na mysli od začátku, nebo byly ve hře i jiné?

Ne, původně se film jmenoval Vítězové. Název Fair Play mě napadl asi až třetí rok psaní scénáře.

Tématem filmu je, více než doping jako takový, morální dilema. Vy sama jste taky jedno velké měla. Zvolila jste emigraci do Francie. Jaké to bylo najednou se ocitnout v cizí zemi bez znalosti jazyka? Jaké byly vaše začátky?

Trudné. Musela jsem se naučit jazyk, najít ubytování, pokusit se dostat na vysokou školu, uživit se, najít nové zázemí. To všechno stojí hodně sil a trvá dlouho, nikdo vás nečeká, všichni mají svých starostí dost, obávají se, abyste jim nezůstala viset na krku. Z poměrně rozmazlené princezny jsem se ocitla v roli uklízečky, hlídačky dětí, zpívala jsem v metru. Ale myslím, že to byla veskrze obohacující zkušenost.

V jednom rozhovoru jste řekla, že vám tehdy v roce 1989 bylo líto, že jste odjela pryč z Prahy, že jste tím přišla o možná nejkrásnější chvíle v životě. Jak to vnímáte s odstupem času? Litujete nyní, že jste tehdy odešla?

Už nelituji, protože život v Paříži mi přinesl jiné zkušenosti, vědomosti, zážitky. A hlavně jsem se mohla velmi brzy do Prahy vracet, pracovat tam, být se svými přáteli a rodinou, takže kromě toho revolučního štěstí jsem o nic nepřišla. Ale v tu chvíli samotnou, když jsem revoluci sledovala z dálky, tak mi samozřejmě připadalo, že jsem se minula s dějinami a že jsem udělala strašnou chybu.

Ve Francii se věnujete především střihu, v České republice režii. Z čeho plyne tohle rozdělení?

Jednak stříhám velmi ráda a jsem šťastná, že se čas od času mohu věnovat tématům, která nejsou vnitřně moje, jednak mě zatím nikdy nenapadlo žádné téma, které bych mohla scenáristicky a režijně ve Francii zpracovávat. Zatím vše, co píšu, se odehrává zde.

Jaký je rozdíl mezi českým a francouzským filmem?

Francouzský film je bohatý, český chudý. Lidé tam chodí daleko více do kina všeobecně a filmy jsou prodávány do celého světa, mohou si tedy na sebe snadněji vydělat. Proto se jich točí víc a mají větší žánrovou bohatost. Film je více podporovaný státem a regiony. A televize mají ze zákona povinnost filmy finančně dotovat.

Jak vnímáte pozici českého filmu v kontextu zemí, z nichž pocházejí filmy, jež jsou zastoupeny v hlavní soutěži karlovarského festivalu (Rusko, Mexiko, Francie, Belgie, Gruzie, Maďarsko, Lotyšsko, Island, USA, Kazachstán)?

Obávám se, že v rámci soutěže se vždy na filmy z místní provenience všichni dívají jako na podezřelé, jako by měly nějakou protekci, ať už ve výběru či následně v případném udělování cen. Takže ta pozice je těžší.

Reklama

Související témata:

Související články

Výběr článků

Načítám