Dělal jste hodně videoklipů. Jak se pracuje třeba s R.E.M.?

R.E.M. jsou skvělí, strašně milí, nadaní, pořád se vídám s Michalem Stipem v prostředí experimentálního umění. Já jsem se s ním setkal poprvé, když jsem dělal video pro B52 v Athens v Georgii. Michael tam byl.

On se hodně zajímá o výtvarné umění. Má vlastní vize klipů?

Ano, původně jsem dělal kameramana pro Stipea v klipu, který režíroval on, tam jsme se setkali. Potom jsem začal režírovat klipy, ale já nemám rád pojem režisér, preciznější je říkat filmař, režisér zní jako zaměstnání, které vylučuje ostatní činnosti. Já zkouším všechno možné. Mám pocit, že co se týče mě, slovo režisér by se mělo dávat do uvozovek. Ten klip se jmenoval Near Wild Heaven.

Jaké klipy obdivujete?

Moje videoklipová kariéra proběhla už před lety. Není to přesně to, čím jsem začal. Já pocházím z prostředí undergroundových experimentálních klipů a uměleckých škol. Já myslím, že jsem z první generace lidí, kteří se chtěli stát umělci skrze vysokoškolské studium, učením se od skvělé generace experimentálních filmařů, kteří nejsou z akademického prostředí.

Moc rád jsem točil pro Iggyho Popa a Malcoma McLarena. Pro Malcolma jsem dělal v osmdesátých letech, bylo to pro mě hodně důležité, pak jsme ztratili kontakt, ale nedávno jsem byl v restauraci a moje žena říká: „podívej na toho elegantního člověka .“ Byl to Malcolm. Říkal, že chce dělat experimentální filmy, začali jsme spolu mluvit, ale najednou zemřel.

Lidi si tu myslí, že jazz je v Americe všude. Jaká je realita?

Je to přesně naopak. A to je vlastně i jedna z myšlenek filmu Low Down (Až na do). Sedmdesátá léta byla divná, jazz komerčně umíral, ti, co podporovali jazz na trhu, zažívali úpadek. Jazz se polarizoval, na jedné straně to šlo komerčnějším směrem (fúze), na straně druhé směřoval k radikální formě free-jazzu, která ale oslovovala jen malou skupinu muzikantů. Skvělí muzikanti zkoušeli pokračovat, ale byly to pro ně hrozné doby, ne tolik v Evropě, která se pořád soustředila na hudbu a ne škatulkování. Joe Albany (hrdina filmu) sám řekl, že v Evropě je delší tradice klasické hudby, která umožňuje, že není potřeba tak rychle měnit styly jako v Americe.

Jak je těžké financovat jazzový film?

Je to téměř nemožné. Měli jsme ale zázračné štěstí. Nejdříve asi čtyři sponzoři padli, pak se to povedlo. Nejen, že je to komerčně těžké, ale také narážíte na úplné nepochopení. Asi čtyři dni před natáčením se jeden z našich bláznivých kamarádů dozvěděl o někom z ciziny, zavolal mu uprostřed noci a on do toho šel. Nebyl to jediný investor, našli jsme i další, pomohl Flea z Red Hot Chili Peppers.
První věc co řekl, když přečetl scénář, že udělá cokoliv, protože to pomáhá jazzu.

Jak jste Fleu vlastně potkal?

Já ho potkal už před 25 lety. Točil jsem ho do dokumentu Let’s Get Lost, je hned v prvním záběru, ale tentkrát jsme se pořádně neseznámili, byl jsem nesmělý kameraman schovaný za kamerou. Amy-Jo Albanyová, spoluautorka scénáře, dostala nápad, že mu dáme roli v našem filmu. Bylo to intuitivně správné, protože Flea začínal jako jazzový trumpetista, věděli jsme, jak moc miluje jazz, mluvíval o tom. Jeho otčím byl nadaný jazzový basák, který ale nic nevydal. Takže on rozuměl hudbě, rozuměl té postavě a navíc vyrůstal v Hollywoodu ve stejné době, kdy se film odehrává.

Ukázalo se, že Flea se s Amy znali v dětství, honil ji kolem supermarketu, ale nechytil. Amy dokonce viděla první koncert Red Hot Chili Peppers, který se konal v sále střední školy.

Plánujete už další film?

Low Down (Až na dno) byl tak zásadní životní zlom, který mě změnil, nejúžasnější zkušenost, co jsem zažil. Ukázalo se, že je možné růst i v dospělosti. Je to můj první celovečerní hraný film a je tak výjimečný, že je neopakovatelný, takže ani nepřemýšlím o tom, že by mohl být další. Moje celá fimařská kariéra, která je extrémně rozmanitá, se téměř vždy rozvíjí způsobem, který nevychází z mého záměru.