Velkou pozornost budí právě komentář, který k němu sama natočila naléhavým až hysterickým hlasem v angličtině se silným přízvukem.

„My jsme to nahráli i lotyšsky, ale představte si, že máte stejně intenzivní komentář v lotyštině a pak ještě musíte číst titulky. Mně připadalo přirozené nahrát to v angličtině, žiju v New Yorku a pracuju s americkým divadelním režisérem,“ vysvětlila.

„Borges říkal, že jsou jen 4 příběhy v lidské historii, a ty se točí pořád dokolečka. Je to pravda. Záleží na tom, že tomu dodáváme soudobost, aspekt moderní doby a váš osobní hlas,“ domnívá se autorka, která původně vystudovala filozofii.

„Začala jsem vyprávět o tom, jak sem prožívala depresi, odkud to vychází. Pokusila jsme se dotknout historie rodiny a už jsem nemohla přestat, protože to bylo zajímavé. Scénář se dost změnil, už to nebylo o mně, ale o celé rodině a historii Lotyšska. Můj komentář je hodně naléhavý a trochu neurotický, spousta lidí říkala, že byla chyba tam dát tam vlastní hlas. Kdyby to nahráli profesionální herci, bylo by to uhlazené, tak jsem to nechtěla. Já nemám žádnou průpravu, jedině na střední škole jsem chodila na recitační soutěže. Chtěla jsem být i herečkou, ale bohužel k tomu nikdy nedošlo.”

Jedním z velkých témat filmu je deprese, která se v rodině dědí.

„Já měla nešťastnou zkušenost se sovětskými psychology a psychiatry, to mě vyléčilo z touhy požádat o pomoc. Já se snažím se starat o své duševní zdraví sama, je to nebezpečná cesta a nikomu ji nedporučuju. Protože mám filozofické vzdělání, filozofie mi pomohla řešit některé věci. Každý je jiný, každý musí sám objevit, co funguje,” dodala režisérka.