Jaký byl Theodor Pištěk při natáčení Amadea?

Milý. Ale jak já ho otravoval! Byl jsem nervózní a chtěl jsem, aby všechny detaily na kostýmech seděly přesně. Cítil jsem, že je to má šance, první velká filmová role; natáčení Amadea pro mě hodně znamenalo.

Theodor byl trpělivý a zdálo se, že mé úzkosti chápe. Vždyť divadelní Amadeus Petera Shaffera byl jednou z nejúspěšnějších her na světě, roli Salieriho znal každý a mnoho herců za ni obdrželo prestižní ceny. To, že jsem tu roli ve filmu dostal já, byl zázrak.

Nedělám si legraci. Měl jsem příšerný strach. Schválně jsem i bydlel v jiném hotelu než ostatní členové štábu, abych se podobně jako Salieri držel stranou. Měl jsem pocit, že je to tak správně, že Salieri patří do ošuntělého hotelu plného krámů.

Byl jste takhle pečlivý ve všem?

Rozhodně. Řešil jsem s Theodorem i paruky! Stejný strach jsem znovu zažil teprve předevčírem, kdy jsem v Praze poprvé zpíval před publikem. Měl jsem strašnou trému, ale stálo to za to; jako bych si zpěvem dopřál nový život. Studoval jsem ho jen dva nebo tři roky; zatím ještě nejsem zpěvák.

S českými přáteli jste před třiceti lety projezdil celé Čechy. Byli jste i ve Varech?

Tehdy ne, jsem tu poprvé. Všichni se mě dnes ptají na totéž: Jak moc se Čechy změnily? Samozřejmě že vidím vnější změny, je tu mnohem lepší jídlo, tehdy mi chybělo ovoce a zelenina.

Když je přivezli, pamatuju se, jak lidé kvůli jahodám stáli ve frontách. Ale povahy lidí se nezměnily, což je nejdůležitější. Mí čeští přátelé jsou stejně srdeční jako kdysi.

Prý od chvíle, kdy jste dostal Oscara, berete tuto sošku s sebou na každé vaše divadelní představení. Je to pravda?

Je. Až se vrátím do New Yorku, zase ji vezmu do divadla.

Co si mám pod tím představit?

Vezmu Oskárka, předám ho inspicientovi a řeknu mu: „Schovejte ho někam na jeviště, aby ho diváci neviděli, ale herci ano!“ Sám nechci vědět, kde se ukrývá. Pokaždé najdou jiné místo. V koši na odpadky, v zásuvce pracovního stolu, v kufru, ve váze, v nějaké rekvizitě.

Dokonce pro něj kolegové začali šít kostýmy. Některé jsou úžasné. Nejlepší je surfařský převlek – malé brýle, malé plavky, surfíček. Těch kostýmů je celá kolekce, musím je rozhodně ukázat Theodorovi!

Ve čtvrtek se ve Varech promítaly dva vaše filmy – kromě Amadea ještě Scarface. Podíval jste se na ně?

Celé ne, nemohu se na sebe dívat. Víte, že Picasso – tedy ne že bych se s ním chtěl srovnávat – a George Braque si vzájemně vyměňovali svá díla? Jednou si George všiml, že Pablo je podivně dlouho na toaletě, tak se šel podívat, co se děje. A Picasso tam přemalovával jeden z obrazů, které Braqueovi věnoval.

Braque povídá: „To je můj obraz! Nedělej to! Je dokonalý!“ Já to mám podobně.

Když se na Amadea díváte, zdá se vám snad nějaká paruka nedokonalá?

Části, kde hraju starce, bych se nedotkl – je zábavná. A scéna na konci filmu, s Tomem Hulcem, který mi diktuje, je, myslím, taky dokonalá. Měli jsme dvě kamery a nemuseli si dělat starosti s opakováním – natočili jsme to celé najednou, jako na divadle.

Nedávno jste se v Praze stal zpěvákem. Jaké velké výzvy vás čekají teď?

Shakespeare, Molière, Pinter, Beckett, O’Neill a určitě i řečtí dramatici… Divadlo tu bude vždycky. A také se líbím bratrům Coenovým, objevím se v jejich příštím filmu. Je o hudební scéně v Greenwich Village v padesátých letech. Hraju promotéra, který v době, kdy folk ještě nic neznamenal, začal folkové zpěváky prosazovat. Krom jiného zastupoval Boba Dylana. S Coeny se znám dlouho, Ethan totiž napsal šest divadelních her a já jsem ve všech hrál.

Napsal Ethan Coen ty hry přímo pro vás?

Bylo by hezké, kdyby to tak bylo, ale napsal jednu, setkali jsme se – a pak napsal další. Možná na mě trochu myslel, ale zas takový egoista nejsem. V tom, co dělám, jsem dobrý, ovšem mezi námi – takových lidí je spousta.