Francouzská sochařka, žákyně a později milenka Augusta Rodina Camille Claudel, již ve filmu velmi věrohodně ztvárnila Juliette Binoche, byla v roce 1913 hospitalizována na psychiatrii poblíž Paříže, o rok později byla převezena do ústavu pro chorobomyslné v blízkosti Avignonu.

Byla přesvědčená o tom, že jí chce její učitel ukrást nápady i již realizovaná díla a že se ji někdo snaží otrávit. Svého bratra (podle něj se na sestřině duševním zdraví podepsalo to, že si ji Rodin nevzal za ženu), který ji jako jediný přichází čas od času navštívit, prosí, aby ji vzal pryč.

To se nestane a ona za zdmi ústavu stráví zbytek života.

Dlouhé detailní záběry na v křečovitých grimasách sevřené obličeje nemocných i jejich všudypřítomné skřeky navozují tísnivou atmosféru, která divákovi sevře hrdlo.

Obrazy jsou jednoduché, děj plyne velmi pomalu, ale o to tíživěji. Zoufalství Camille, která touží po svobodě, čpí z každého záběru.

Ač snímku nechybí komická vsuvka ve formě nácviku divadelní scény a při pohledu na do kostýmů oblečené pacienty odříkávající zkomolené věty z Dona Juana se divák spolu s hlavní hrdinkou sedící pod jevištěm zasměje, smutný pocit z celého filmu to nepřebije a Camillino propuknutí v hysterický pláč ho vrací zpět do ‚reality‘.

Film, jenž byl na karlovarském festivalu uveden v sekci Horizonty, je příběhem nešťastné ženy, jejíž osud je nastíněn způsobem, který rozhodně není pro každého.

Celkové hodnocení: 65%