Článek
Melancholie a jemný humor charakterizují příběh stárnoucího Alfreda (Ernesto Chao), který více než čtyřicet let oddaně oprašuje „domácí hrob“ své milované ženy, která zemřela velice mladá. Byl totiž hluboce přesvědčen o tom, že pokrok v lékařské vědě jednou umožní vrátit ji k životu.
Příběh se vás musí dotknout, musí umožnit proniknout na povrch i humoru
Příběh je inspirován skutečnými událostmi. „Snažil jsem se vystavět film takovým způsobem, aby bylo možné jeho smysl chápat jen z jeho obrazů a zvuků. Chtěl jsem, aby se film co nejvíce zaměřil na běžné denní okamžiky a takové chvíle, které budou ilustrovat drama mezi láskou a smrtí,“ vysvětluje režisér Bermúdez, jenž se do Karlových Varů vrací po devíti letech, kdy jeho počin León a Olvido vyhrál Křišťálový glóbus pro nejlepší režii.
Právě běžné činnosti, jak říká sám režisér, hrají důležitou roli v pochopení vnitřního světa hlavního hrdiny. Alfredovy dny se odvíjejí ve stereotypním tempu. Sledování domácích videí, kde jeho krásná žena tančí, a vědeckých dokumentů ale narušuje mladá pečovatelka Corona. Jejich zprvu chladný vztah se postupně mění, až k sobě nakonec cestu naleznou, a to tak silně, že se Alfredo dokáže od své minulosti konečně odpoutat. Příjemným zpestřením je i setkání se synem, který je povahou pravým opakem otce, a přesto si rozumějí.
Zdařilé herecké výkony
Zdařilé výkony předvedl nejen představitel podivínského lékaře Ernesto Chao, ale také Nerea Barrosová coby jeho ošetřovatelka. Napětí mezi hlavními postavami dodává filmu na autentičnosti.
„Film dokáže odrážet realitu, která se děje před našima očima. Příběh se vás musí dotknout, musí umožnit proniknout na povrch i humoru. Bojoval jsem v tomto případě s tím, jak propojit humor se smutkem a citlivostí,“ dodává filmař, jehož kariéra začínala v médiích. V roce 1980 natočil svůj první krátkometrážní film La hija del anarquista (Anarchistova dcera) a roku 2000 mu vyšla kniha o slavném filmaři Buñuel: zrcadlo a sen.