Článek
V Karlových Varech uvedete mimo jiné dva díly z dokumentární série Nevyřčené dějiny Spojených států. Lze shrnout, co nejpodstatnějšího jste se při natáčení dozvěděl?
To je těžké, je to dvanáctihodinový film, a dozvěděl jsem se opravdu hodně především od svého spolupracovníka, historika Petera Kuznicka. Vzali jsme to od roku 1900, kdy Amerika začala expandovat do zahraničí, dostávala se na mezinárodní scénu. Když pak Sovětský svaz vyhrál druhou světovou válku, měli jsme z toho obrovský prospěch. Jejich země byla naprosto zničená, naše šla nahoru. Pak se ale stal prezidentem Truman a sám sebe přesvědčil, že Sovětský svaz je nepřítel. A to nebyla pravda.
Musí být dost šokující právě tohle doma vyslovit…
Víte, v americké historii je spousta mýtů, které se učí ve školách. Já jsem se je učil, moje děti se je ještě pořád učí. Co se týče historie, nevíme vůbec nic, jsme největší ignoranti na světě. Dodnes věříme na kovboje a indiány. A za takové situace ovládáme svět a on se nás bojí. Chováme se jako světový šikanista: aniž by se o tom hlasovalo; aniž by to veřejnost chtěla, se Amerika stala po rozpadu Sovětského svazu na přelomu století globálním policejním státem.
Seriál se zatím hrál v televizi, půjde i do kin?
Podařilo se zajistit distribuci, takže ještě letos půjde do kin všech dvanáct hodin. A na podzim se bude hrát celý na festivalu ve španělském San Sebastiánu. Na to jsem pyšný, pojedu tam a celé ty hodiny budu sedět s diváky v kině. Upřímně řečeno, je to i jeden z důvodů, proč jsem přijel do Karlových Varů – abych tu o něm mluvil. Stejně tak jsem byl před dvěma týdny v Šanghaji. V Anglii vyšly dobré recenze, také v Austrálii a v Japonsku, koupili ho v Turecku a Izraeli, Itálii, v Německu. U vás to, syčáci, nekoupili, ale možná se ještě rozhoupou.
Vaše filmy vždycky provokovaly, ale tento určitě vede. Jaké má v USA reakce?
Odmítali a ignorovali ho v hlavních médiích jako New York Times nebo Washington Post. To ale není nic strašného, protože v progresivních médiích byli naopak nadšení. Podařilo se mi ho dostat do kabelové televize na hlavní kanál. Je to sice omezené publikum, ale i tak: 1,1 miliónu diváků si ho každý týden pustilo. Lidi to zajímalo, minulý týden, když se promítal desátý díl, měl větší sledovanost než první. Bohužel státní média jsou velice silná, televize v USA, to nejsou zprávy, ale jen info – zábava, vymývání mozků. Tak jako před léty Pravda a Izvestija. My jsme z hlediska ovládání mozků Sovětský svaz a lidé jako já v podstatě disidenti. Nezavírají nás do psychiatrických ústavů, ale ignorují nás a vytlačují nás na okraj.
Je dnes ten pocit disidentství větší než při uvedení filmu JFK, jímž jste také mnoho lidí včetně oficiálních míst nadzvedl?
Myslím, že ano. Řeknu vám něco málo o tom, jak to se mnou bylo. Narodil jsem se jako konzervativec, vychovali mě jako konzervativce, můj otec byl republikán. Amerika padesátých let, to byla prosperita, země správných mužů. Jel jsem do Vietnamu, protože jsem věřil, že bojuji proti komunismu. A tam jsem se začal měnit. Trvalo mi to deset let, ale když už mi bylo skoro čtyřicet, rozhodl jsem se, že se budu věnovat progresivním filmům, abych vyprávěl poctivější, upřímnější příběhy. A JFK byl jedním z nich. Já mám pokaždé jedno téma, JFK byl příběh vraždy. Než jsem ho začal dělat, věřil jsem, že Kennedyho zavraždil Osvald. Ale když jsem zašel do detailů a začal se zabývat fakty, zjistil jsem, že to není možné. Není možné, aby zmáčkl ten kohoutek, aby tam v tom okně byl. A to mi změnilo život, protože na mě po tom filmu strašně útočili. Opravdu jsem to ve své zemi schytal a od té doby mě už nikdy neposuzovali jako jiné filmaře.
Přesto jste dál točil hrané filmy s velkými hereckými osobnostmi…
Ano, a natočil jsem jich ještě dost. Ale v roce 2008 jsem si řekl: Dost, nebo se z toho zblázním. Dvě funkční období George Bushe, to na mě bylo moc, musím přestat dělat filmy a nějak reagovat. Ale jak? Řekl jsem si, že natočím dějiny, ale ne fikci, u níž může každý říct, že jsem si něco vymyslel. Čistá fakta. Dělali jsme to s Peterem pět let.
Kudy se na základě vašich poznatků bude ubírat svět dál, kam to půjde?
Nikdo nedokáže předvídat budoucnost, stačí, že jsme na tom tak, jak jsme. Nedávno jsem byl v Indii a tam se v novinách objevil velice zajímavý článek od nesmírně chytrého politika o tom, že Američané se chovají, jako kdyby šlo na světě jenom o ně. A Američané ho hned začali odposlouchávat, zjišťovat informace, to se vždycky něco najde, pak to předali jeho vlastní politické straně – a skončil. A tak to probíhá všude. Nemyslete si, že máte vlastní vládu, je to vláda USA: jste s námi, jste v NATO, tak musíte poslouchat. Vy máte pifku na Rusy a já se nedivím. Byl jsem tu v roce 1968, bylo to strašné, ale viděli jste díky tomu jen jejich nejhorší stránku. Potřebujeme multipolární svět, potřebujeme Indii, Čínu, Rusko, Írán, Venezuelu, Japonsko. A musejí být nezávislé, aby byla ve světě rovnováha. Co bude dál? Řeknu vám jen tolik, že žádná říše nikdy nevydržela do nekonečna, to je historická pravda.
Umíte si představit, že ještě natočíte hraný film?
Nevím, možná už jsem natočil všechno, co jsem natočit měl a chtěl.
Kdy jste při tom byl nejšťastnější?
Když jsem toho méně věděl. Ale jsem v pohodě, jsem rád, že dělám právě tohle, viděl jsem velký kus světa. A úplně šťastný není člověk nikdy.
Nestýská se vám po skvělých hercích, s nimiž jste točil?
Stýská se mi po té nevinnosti, která se k tomu pojí.