Řecký film v karlovarské soutěži: Koalice v samotě

Když Manu umírá, Anna hledá nový opěrný bod pro svůj jinak prázdný život. Jaké by to asi bylo, kdyby měla rodinu, přátele? Sama to nejspíš neví, nemá tu zkušenost, a tak se začne po normálním životě rozhlížet kolem. Právě v tom momentu vstoupí do jejího zorného pole manželský pár ze sousedství. Sofie a její muž jsou na první pohled ideální dvojice, mají moderní dům, on je lékař, ona je v domácnosti se dvěma dětmi. Mají vše, po čem Anna touží.

„Jednou jsem slyšela příběh osamělé ženy, která obcházela prázdné byty a domy a snažila se v nich představit jiné verze vlastního života, jako kdyby měla milión různých možností, jak ho žít. A pak mě napadlo, co kdyby ty domy nebyly prázdné,“ vypráví režisérka o tom, jak k ní nápad na Září přišel.

Ve filmu dokazuje svůj cit pro charaktery, pro gradaci zbavenou přepálených efektů. Anna stále více propadá své závislosti na nové rodině. Podvědomě ji v tom podporuje Sofie, čím dál víc jí otevírá dveře, pouští si vetřelce do svého světa. Cítí s ním koalici v samotě, její pragmatický manžel je často v práci, děti příliš rychle dospívají, má pro Annu pochopení. Její muž naopak ničemu z toho nerozumí. Nechápe, že někdo může potřebovat pomoct vytáhnout ze zármutku po smrti psa; je to přece jenom pes. Zároveň má úctu k vlastnímu soukromí a nechce si ho nechat ohrožovat někým cizím.

A vnitřní napětí nezadržitelně stoupá až k nevyhnutelnému konfliktu. I když je jasné, že i ten bude ztišený, uvěřitelný, a o to možná pro diváka silnější.

„Při práci na dokumentech jsem se naučila, že když lidé vyprávějí příběh, často je za ním skryt ještě jeden, kterého si sami nejsou vědomi. A většinou je to ten důležitější,“ říká Panayotopoulouová. „A já se snažím najít zlomy v takových vyprávěních, místa, ve kterých vychází na světlo to, co by jinak zůstalo skryto. Pokoušela jsem se o to i ve filmu Září,“ dodává.

Řecká kinematografie jako celek zažívá svou „novou vlnu“. Táhnou ji tvůrci většinou o generaci mladší, než je Penny Panayotopoulouová, jejich snímky jsou pak alegoriemi tvrdých úderů, jimiž je společnost v Řecku v posledních letech vystavena. Režisérka snímku Září zůstává jakoby stranou tohoto proudu, její film je tradičněji vystaven, jeho politický dopad není tak zřejmý.

Přesto je tu něco společného: soustředěnost, odcizení, smutek, konfrontace s něčím, co člověka přesahuje a co může sám zdolat jen velmi obtížně.