Nic se nezměnilo, ale všechno je jiné. Po dvaceti letech jsem si nedávno znovu otevřel Bendovu Zradu vzdělanců z roku 1927 a s hrůzou zjistil, že filosofické úkoly i selhání zůstávají stále stejné. Pod maskou relativismu se skrývají osobní ambice a touha po moci nebo jejím odlesku. Konformismus se vydává za kritiku. Faktické i logické nesrovnalosti jsou maskovány zdánlivě velkými a abstraktními idejemi. Vybičované vášně likvidují zdravý rozum. Změna je jen v tom, že si dnes kvůli tomu, že žijeme v globální internetové vesnici, mohou filosofové své myšlenky i vášně navzájem snadněji vykrádat.

Toto instantní myšlení je projevem obecnějšího digitálního barbarství, jaké popisoval ve svých románech například James Graham Ballard. Z dnešního světa se stále rychleji vytrácí ironická lehkost a radostný smích. Namísto nich slyšíme pochody těžkooděnců doprovázené nabroušenými jazyky demagogů všech barev a odstínů. Proti postmoderní otevřenosti a touze po neznámém se prosazuje „post-pravdivá společnost“, ve které proti sobě stojí nepřátelské tlupy zapouzdřené do vlastních iluzí a předsudků. Lidé si přestávají projevovat pozornost a opět si začínají dávat na sebe navzájem pozor. Důvěra se vytrácí, strach roste.

Jan Merta: Na účet OÚNZu (2015–2016), k vidění na autorově retrospektivní výstavě v pražské Městské knihovně do 12. března 2017.

Jan Merta: Na účet OÚNZu (2015–2016), k vidění na autorově retrospektivní výstavě v pražské Městské knihovně do 12. března 2017.

FOTO: Jan Merta

Těžko říct, jak jsem se za tu dobu změnil já, ale určitě si mnohem více uvědomuji toto napětí a s ním i základní pravdu, že myšlení a jazyk často skýtají jedinou možnou formu odporu.

Stmívá se, jak s typickou mnohoznačností zpívá na posledním albu vydaném těsně před smrtí Leonard Cohen, a já vidím, jak mé velké vzory a inspirativní osobnosti pomalu z tohoto světa odcházejí, ale také, jak tu zůstává světlo slova z jejich básní, románů nebo filosofických úvah. Zatímco politické rozdíly mezi pravicí a levicí nebo konzervativismem, socialismem a liberalismem mi přijdou čím dál zbytečnější, zabývat se metaforami světla a tmy mi naopak přijde stále podstatnější, ať se jedná o Cohenovy písně, Lévinasovy nebo Derridovy úvahy o metafoře světla, Luhmannovo „sociologické osvícenství“, Kantův spis Co je osvícenství? nebo Evangelium podle Jana.