Zdenko seděl v redakci víceméně pořád. Hlavně v neděli, to byl v celém baráku klid. „Fajn, dřepneš si tady,“ řekl mi. S tím, že za stážování se neplatí a co si vypíšu, to budu mít. Moc toho za ty první prázdniny nebylo.

Bonus byl v něčem jiném. Pročítal jsem si staré Salony (už tehdy jich bylo přes sto), opisoval si do adresáře kontakty a sledoval, jak se Zdenko baví s autory. Právo tehdy ještě spousta lidí nazývala posměšně nebo naštvaně rudým, psát do něj nebylo leckde salonfähig. Přesto v Salonu publikovali lidé, které předlistopadový režim nešetřil: Václav Bělohradský, Karel Kosík, Erazim Kohák a další. Ti, kteří Salon brali, jaký je, protože jim mohlo být nějaké salonfähig u hýžděte. A pak mladí literáti, na které měl Zdenko čuch. Hakl, Kahuda, všichni tu dostávali za beletrii slušný honorář. V dobách, kdy ještě zdaleka nebyli celebritami a literární časopisy bojovaly o přežití, to znamenalo zvláštní výjimku.

To nejlepší, co člověk v Salonu našel, byla ale otevřenost. Skoro všechna ostatní média měla názor, v různých kauzách bojovala na konkrétní straně. V téhle příloze mohlo vyjít cokoliv, pokud to mělo hlavu a patu.

Stejnou otevřenost si Salon nese dodnes. Nikdy jsem tu nebyl zcenzurován, jen výjimečně upozorněn na blbost, již jsme pak společně se Zbyňkem Vlasákem, který redakci vede dnes, přemysleli. Salon je zvláštní prostor. Člověk tu nemusí křičet, aby přeřval ostatní co nejsilnějšími slovy jako v Parlamentních listech, a přece může být slyšet. Je to místo, kde se protichůdné názory nesnaží jeden nad druhým vyhrát, ale dojít ke společnému smysluplnému řešení. Takových míst je čím dál míň. Pěstujme si je. Jednou, až společnost v bolesti pochopí, že ekzém vzteku, nenávisti, lží a vylučování z národa není lehká vyrážka, ale vážná kožní nemoc, to budou centra, ze kterých se může začít uzdravovat.

Tento text vznikl u příležitosti čtvrtečního vydání tisícího čísla Salonu, literární a kulturní přílohy Práva (jejíž online verzi právě čtete).