Film se natáčel v centru Říma, se stovkami komparsistů v kostýmech kardinálů. Nebyla to tak trochu sodoma gomora?

To si ani nepřejte slyšet. Po natáčení si „kardinálové“ vyrazili do světa – měli rozepnutá roucha, v puse cigáro a v ruce plechovku piva nebo spíš kelímky vína. Kolem chodili skuteční kněží a jen kroutili hlavami; do toho turisté, kteří nechápali už vůbec nic... Naštěstí hraju civilního zaměstnance Vatikánu, takže jsem si mohl zajít do baru a popíjet grappu beze strachu, že mě zatknou jako výtržníka.

Roli tiskového mluvčího Vatikánu vám prý Nanni Moretti napsal na tělo.

Ano, známe se už dlouho. Dal mi kdysi roli ve svém Kajmanovi, pro Italy velice důležitém filmu o Berlusconim, a teď mi se spoluautory scénáře napsali postavu v Habemus papam. [celá zpráva]

"Možná je to v Čechách těžké pochopit, ale v ultrakatolickém Polsku jsou lidé komedií o papežovi pobouřeni, i když ji ještě neviděli. Už se těším, až půjde film na podzim do polských kin. To bude tanec!"Jerzy Stuhr

Pro herce je to největší štěstí. Navíc jsem se nemusel bát kvůli svému přízvuku, protože se příběh odehrává ve Vatikánu, kde žijí lidé z celého světa.

Dostáváte i jiné zahraniční nabídky?

Často mi nabízejí role ruských banditů, východoevropských mafiánů a polských žebráků. Ale když hrajete v Kieślowského filmech, nemůžete si pak dovolit skočit rovnou na ukrajinské gangstery. Proto jsem za roli v Habemus papam tak vděčný. Stejně však za ten film dostanu doma pěkně vynadáno.

Možná je to v Čechách těžké pochopit, ale v ultrakatolickém Polsku jsou lidé komedií o papežovi pobouřeni, i když ji ještě neviděli. Už se těším, až půjde film na podzim do polských kin. To bude tanec!

Přijde mi, že máte takový český smysl pro humor.

Velmi vám závidím, že se umíte smát sami sobě. Taky se o to snažím. Poláci se vždycky vysmívají jen druhým a z toho moc velkou uměleckou hodnotu nevytřískáte. Vyrůstal jsem s filmy Formana, Menzela, Chytilové, to byly mé idoly. Líbí se mi, že se nestydíte za své slabosti, komplexy a neobratnosti.

Pro polskou televizi jste dokonce hrál Švejka. Docela se na něj hodíte.

Jak já Švejkovi rozumím! Moje rodina pochází z Rakouska, pradědové – tři bratři - byli důstojníci a to, co vyprávěli o své službě, mi přešlo do krve. Není divu, že mám ke Švejkovi tak blízko. Moje rodina pochází z vesnice kousek od Mikulova, která leží hned u rakouských hranic.

Dostal jste v Polsku nedávno cenu Zlatá kachna za nejlepšího komediálního herce. Co to pro vás znamená?

Asi mi ji dali za to, že ještě žiju. Musejí ji totiž udělit každý rok a ještě někomu, kdo pořád žije, což splňuji.

"Jsem typický herec z Polska – když máme něco zopakovat popáté nebo pošesté, začínáme být trochu nesví. To protože u nás byl věčný nedostatek filmového materiálu, takže platilo, že pět klapek je maximum." Jerzy Stuhr

Ale je pravda, že Sexmisi v době její premiéry, v roce 1984, vidělo dvanáct milionů Poláků. Tuhle za mnou přišla malá holčička a ptá se mě: „Pane, a bolelo to, když vás zmrazovali?“ Je vidět, že už mi roste další generace diváků.

Sám režírujete filmy, právě chystáte další. Radil jste režiséru Morettim při práci na Habemus papam?

To bych si nedovolil. Ale často mě štval. Jsem typický herec z Polska – když máme něco zopakovat popáté nebo pošesté, začínáme být trochu nesví. To protože u nás byl věčný nedostatek filmového materiálu, takže platilo, že pět klapek je maximum. Ale s Morettim jsme točili jednu scénu třeba načtyřicetkrát! Byl jsem na pokraji šílenství, pomalu jako ten filmový papež. Zapomínal jsem text, hrál čím dál hůř a potil se; vím totiž, že jsem dobrý do třetí klapky a pak utrum, přijde rutina. Často jsem volal: „Mamma mia, Nanni, proč mi to děláš?“

Pochybnostmi zmítaného papeže, který nakonec skončí u psychoanalytika, hrál Michel Piccoli, slavný francouzský herec, který se objevil třeba už v Krásce dne nebo ve Velké žranici. Jak se vám s ním pracovalo?

Měl jsem spoustu textu v italštině, soustředil jsem se sobecky sám na sebe a myslel jsem si, že jednoduše hraju s nějakým starým francouzským hercem. Až tak kolem dvacáté, pětadvacáté klapky jsem si uvědomil, že hraju s Michelem Piccolim, legendou evropské kinematografie.

Najednou se mi jak bleskem vrátily všechny jeho filmy! Nenápadný půvab buržoazie! Začal jsem dělat chyby a ztratil odvahu, tak moc si ho vážím. Ale když jsem se pak vzpamatoval, nastalo mezi námi ohromné porozumění, jakési tajemné pouto mezi herci, jaké si pamatuju třeba z Amatéra.

Kieslowského Amatér byl váš první velký film. Stále na něj vzpomínáte?

Stále vzpomínám na Krišku, co by asi říkal scénáři, který zrovna píšu. A často se mi stane, že mě lidé znají právě z Amatéra. Třeba německý režisér Wolfgang Becker, co natočil Good Bye Lenin!, mě tuhle oslovil na festivalu a vykřikl: „Vy jste ten herec z Amatéra? Víte, že jsem byl inženýr, pak jsem viděl Amatéra a až díky němu jsem se rozhodl dát k filmu?“