Viditelný svět je jedním z objevů letošní karlovarské soutěžní sekce Na východ od Západu.

Bydlel jste někdy na sídlišti?

Ne, nikdy. A možná proto je pro mě to prostředí trochu exotické i výtvarně zajímavé. Třeba ten způsob bydlení, že jsou lidé nahuštění na malém prostoru. Hranice soukromí je ostatně velké téma současného světa. Všichni jsme se stali voyeury. Začalo to už televizním vysíláním, potom přišly všelijaké bulváry a Facebook.

Jak to skončí?

Následkem asi nebude úplná ztráta soukromí, ale silná snaha o jeho ochranu a významné omezení toho, co ho narušuje. Na obou stranách to bude vést ke ztrátě svobody.

Hlavní postava Viditelného světa je vlastně psychopat, ale přesto se nelze ubránit a tak trochu mu nefandit…

Možná proto, že je Oliver hlavně lidský ve všech smyslech toho slova. Zůstal dítětem, které uvízlo v minulosti a které si myslí, že svět okolo nemá hranice. Je osamělý, frustrovaný a toužící – jako hodně lidí okolo nás. A Ivana Trojana, který ho hraje, obdivuju už dlouhé roky, mám rád jeho postavy, které se velmi často pohybují právě na křehké hranici normálnosti a vyšinutosti. Navíc jsme se s Ivanem rychle spřátelili, mluvíme stejným vnitřním jazykem…

Cítíte, že by na Slovensku mohla růst nová generace filmařů? Jakou na ni mají vliv Martin Šulík či Juraj Jakubisko?

Snímky Martina Šulíka i Juraje Jakubiska mám rád, ale já se na rozdíl od nich považuju za důsledného antiromantika a minimalistu. Taky si myslím, že by pro slovenské filmaře bylo dobré se trochu vzdálit venkovské tematice a začít točit ve městech.

O nové generaci by se však, navzdory nelehkým vnějším okolnostem, které filmování u nás sužují, určitě dalo mluvit. Problém ovšem vidím v tom, že neumíme držet spolu, neumíme vytvořit nějaký společný životní pocit, společné kulturní povědomí – máme pět milionů různých názorů. Slováci jsou národ solitérů.

Kde se to v nich bere?

To je pro mě záhada. Možná je odpověď v naší historii, jistě je v tom i reakce na přehnaný a směšný nacionalismus z nedávných let.

Každopádně se něco v rámci slovenského filmu měnit musí. Pamatuju si, že svého času snad z úplného ticha vykoukly Slepé lásky Juraje Lehotského. Pak zase dlouho nic zajímavého. Teď najednou vy, nový Šulíkův film, Dům Zuzany Liové…

Nemám dostatečný odstup, vidím v tom spíš shodu náhod a šťastných okolností. Možná to za deset let bude nějaký filmový teoretik vidět jinak a napíše krásnou studii. V každém případě začalo lépe fungovat financování přes Audiovizuální fond. Ale ani tam to není bezproblémové. Stačí, aby se vyměnil ministr kultury, a změní se podmínky, což je pro médium typu film, kde potřebujete dlouhý čas na přípravu i samotnou realizaci, velmi nepříjemné.