Jíte doma při sledování filmu? Někdo to vyloženě nesnáší stejně jako všechny ty křupavé záležitosti v kinech, kdy vám do intimní scény někdo chrastí popcornem a srká brčkem.

Já se na film jenom koukám, nedutám a vychutnávám si ho. Mám to stejně jako s dobrým jídlem, u něj si nečtu ani noviny, ani si nehraju s mobilem. A když jdu do kina na dobrý film, vytvořím si vakuum.

Gurmetismus znamená, že se dobré jídlo poměřuje ne podle toho, jak je kvalitní, ale jak exoticky zní, jakou má cenu a jaká image je s ním spojená. Tím trpí spousta lidí Martin Cukiel alias pan Cuketka

Jídlo funguje ve filmu dějotvorně stejně jako stereotypně. Všichni si vybaví tlustého amerického policajta s kolou a koblihou, Formanovy opulentní hostiny nebo české lidové komedie a zabíjačku. Máte vy oblíbenou filmovou scénu s jídlem?

Z českých filmů jsou nepřekonatelné Slavnosti sněženek - myslivecká hostina, která je pro mě symbolem hrdosti, laskavá je bouračka s dršťkovkou nebo žravý pan uzenář. Najdeme tam prostě všechny stránky českého vztahu k jídlu.

A co zahraniční snímky?

Určitě Hanebný Pancharti od Quentina Tarantina - scéna se štrúdlem může tuhle sladkou specialitu poznamenat na dlouho. Báječně propojená s jídlem byla Bokovka, film, který dokázal otočit spotřebu Cabernetu versus Pinot Noir vzhůru nohama. Fascinuje mě taky americký seriál Mad Men, kde se jídlo a pití používá k vykreslení doby a kultury asi nejlíp, co jsem za poslední dobu viděl.

A pak jsou takové klasické stereotypy jako filmový Kmotr a italské restaurace, kde v každém jejím majiteli hned vidíte mafiána.

Jídlo a filmy jednoznačně spojuje tajemství ingrediencí, jistá alchymie. Které „suroviny“ jsou podle vás pro skvělý film důležité?

Osobnost tvůrce, tu dokážu ocenit. Nemusím znát dějovou stránku, ale musí mi rezonovat osobnost režiséra. Stejné je to v jídle, kdy jde na určité úrovni o umělecké dílo šéfkuchaře.

Který je to režisér?

Jednoznačně Wes Anderson (Život pod vodou, Fantastický pan Lišák, pozn. red.), s tím bych se šel hned kamarádit. Jeho snímky poznáte na první pohled, jeho filmový jazyk je specifický. Anderson je pro mě balíček, který dokážu konzumovat kdykoli, neváhám ani s přídavkem. Podobně to mám s Woodym Allenem, pro mě je geniální tvůrce.

Našel byste podobně výrazného českého filmaře?

To je problém, v posledních letech jsem se s českým filmem trochu rozloučil, ale výjimkou je Radim Špaček a jeho Pouta - ta mě zasáhla, jsou výjimečná a syrová jako dobrý tatarák. Dlouho jsem na takový film čekal.

Pouta jsou pro mě spíš krvavý steak, Allen zase třeba pečená řepa.

Proč řepa?

Zní to divně, na povrchu vypadá nic moc, uvnitř je však překvapivě skvělý obsah. Navíc je to rozporuplná surovina, lidé k ní mají předsudky. Podobně jako k Allenovi.

Pro mě by spíš Woody Allen utekl z restaurace do dobrého baru, byl by hořký drink nebo brunch na Manhattanu.

Docela by mě zajímalo, co by třeba dneska jedla Marilyn Monroe? 

To by mě taky zajímalo. Kdyby byla Monroe v dnešní době celebrita, jaké mánii by podlehla? Asi by byla alergická na všechno, dala by si veganskou stravu, kterou by zapíjela něčím dobrým.

Možná by podlehla fenoménu bio.

A chodila by na farmářské trhy... Ale vážně, vezměte si, že Čechům trvalo dvacet let, kdy se tady rozvíjelo moderní potravinářství a obchodní řetězce, než nám docvaklo, že to není ono a část populace začala volat po změně. Asi se ozval přirozený instinkt. Myslím si, že bio jídlo je na tom docela špatně, protože si to pohnojilo až příliš masivním marketingem a ne vždy dobrou kvalitou. Lidi totiž nehledají ani tak bio, jako dobré jídlo.

Zajímavé je, jak snadno lidé podlehnou módním vlnám.

Říkám tomu gurmetismus, což znamená, že se dobré jídlo poměřuje ne podle toho, jak je kvalitní, ale jak exoticky zní, jakou má cenu a jaká image je s ním spojená. Tím trpí spousta lidí a jsou ochotní za nesmyslná jídla utrácet horentní sumy. Jako například sushi, které do střední Evropy nepatří, protože nemáme možnost je založit na stejné kvalitě jako v zemi vzniku, stejně tak jsou tady potlačeny principy japonské kuchyně. Sushi je prostě fasádička. V 90. letech to byla zase italská kuchyně, pizza, kterou jsme kompletně utopili ve smetaně.

Dělá podle vás česká kuchyně pokroky? Nebo v mnohém stagnuje jako naše kultura?

Podle mě je setrvačnost v české gastronomii mnohem větší ve srovnání třeba s filmem, i když se pomalu odlepuje od země. Nemám problém s českým kulinárním stylem, plným svíčkové a knedlíků, to nevadí, ten nemusíme extra měnit a řešit, jestli jsme dost světoví. Hodně špatný je ale vztah Čechů k jídlu. O něj musíme začít pečovat.

Skomírá jeho „stmelovací“ funkce v rodinách, mezi přáteli...

Mizí rodinné rituály, rodinné obědy stejně jako častější společné chození do kina nebo divadla. Za poslední dobu byla na lidi vyvíjena silná tendence, aby vztah k jídlu a energii, kterou věnují jeho přípravě, vytěsnili, že je to ztráta času. A my jsme na to docela s ochotou přistoupili, což se projevuje tím, že maminky přestaly vařit, stravujeme se z polotovarů a přestalo se nám chtít nakupovat složitě v krámcích, ale rychle v supermarketech. Tím jsme se zbavili zodpovědnosti a platíme za to velkou daň.

Tuhle daň platí celá generace, o extrémně obézních dětech ani nemluvě.

Například někteří mí vrstevníci úplně tápou, chodí na předražené kulinární kurzy, protože moderní člověk už v sobě nemá ochotu trávit čas vůbec přemýšlením o jídle.

Tady je vidět silná paralela mezi kulturou a jídlem, mezi konzumací fyzickou a duševní. Kulturu řada lidí vnímá pouze jako zábavu, instantní relax.

V lidské povaze je přirozené mít co nejméně starostí a nechat někoho za nás rozhodovat. Podobné je to s tím, když vám někdo servíruje něco rychlého, nemusíte nic extra koumat a necháte se něčím zaplácnout. Takže pokud vás rodiče jinak nevychovali, je vám to jedno jak v jídle, tak kultuře. Zkrátka v životě obecně.

Zní to možná absurdně, ale guláš nebo špatný hamburger v podstatě můžou za nezájem lidí o kulturu. Mozek se odkrví, žáha pálí a energie žádná.

Obviňovat z toho ale jídlo jako takové nemůžeme, je to zase na člověku, jak se rozhodne. Neměli bychom přenášet zodpovědnost na někoho jiného a pak se zlobit, jak blbý je výběr v obchodech, jak špatné filmy dávají v multiplexech a jak drahý je ten popcorn...

Blog o jídle Martina Kuciela si můžete přečíst zde