Když nás včera během rozhovoru v lobby Thermalu ruská turistka požádala, abychom jí na chvíli pohlídali kufry, okamžitě jsem souhlasila.

Sasson Gabai se však na mě váhavě podíval: „V Izraeli bych tohle nikdy neudělal. Měl bych strach, že je uvnitř bomba.“

Na to bych ani nepomyslela, opáčila jsem. „Zato já na to myslím automaticky,“ povídá Gabai. „A závidím vám, že vy nemusíte.“

Dříve jste občas hrával v hollywoodských snímcích – ve třetím dílu Ramba, v dramatu Bez dcerky neodejdu… Jak jste se k nim dostal?

Když přijela zahraniční produkce do Izraele, obvykle mě obsadili. Jeden čas jsem si dokonce říkal, že bych měl zkusit štěstí ve Státech. Ale radši budu dělat na věcech, které mi připadají smysluplné, než abych stál ve frontě na stále stejné úlohy.

Váš obličej je opravdu typicky blízkovýchodní a je fakt, že v amerických filmech hrajete etnicky stereotypní postavy.

Jistě, kdybych se rozhodl dělat kariéru v Americe, určitě bych skončil výhradně ve škatulce rolí Arabů a lidí s akcentem. Nebo snad vypadám jako Američan?

Moji rodiče v době rozkvětu sionismu emigrovali z Iráku do právě vzniknuvšího Izraele. Doma jsme mluvili arabsky a kousek po kousku se učili i hebrejštinu.

Vyrůstal jsem prakticky jako bilingvní dítě. Po vzniku Izraele život pro židovské obyvatele arabských zemí dost zhořkl – z práce vás vyhodili na dlažbu, zabavili vám majetek nebo vás rovnou zabili.

Ale nemyslete si, že jsem vůči Arabům zaujatý – bez problémů beru role v arabských filmech. Cítím lítost, ne zášť, když se dívám do minulosti.

Už vaše první hlavní role pro stříbrné plátno, egyptský policista v komedii Kapela přijela, vám vynesla mnoho cen a oblibu festivalových publik, to karlovarské nevyjímaje. Po tom filmu se muselo dost změnit.

Samozřejmě – sesypaly se na mě filmové nabídky, ani se jich tolik nedalo zvládnout. Ale já radši hraju v Shakespearových hrách a antických komediích i tragédiích. Bohužel stejně jako všude po světě, i u nás teď zkrouhli státní podporu kultuře a divadla jsou nucena uvádět komerčnější hry. Principálové nechtějí riskovat.

Kvůli divadlu jste ani nejel na festival Sundance. Reakce publika na film Restaurátor tam prý byla bouřlivá, o ceně za nejlepší scénář nemluvě.

Po pravdě mě to dost překvapilo. Restaurátor je komorní, intimní drama a dnešní publikum si zpravidla žádá halasné, spektakulární kusy v hollywoodském stylu.

Film bude mít za tři měsíce premiéru v izraelských kinech a netuším, jak ho naše netrpělivé, vznětlivé publikum přijme.

České publikum je evidentně mnohem vnímavější, schopné nechat příběh plynout. Před přečtením scénáře jsem měl trochu strach, že se v tom rodinném vztahovém propletenci vlastně nic moc neděje, ale pak jsem si uvědomil, kolik je na příběhu starého opuštěného Jaakova Fidelmana dramatických prvků.

V čem je vám Jaakov Fidelman blízký?

Stejně jako já dělá řemeslo rukama, což je nádherné, poetické, náročné. A stejně jako on mám dospělé děti a utkvělý pocit, že se z našeho vztahu něco vytratilo.