Jaké další hvězdy přijedou na karlovarský festival kromě už ohlášené Judy Denchové?

Na festival dorazí a Cenu prezidenta festivalu obdrží John Turturro. Uvede světovou premiéru svého filmu Někde dnes večer. Je to třetí ze série americko-holandských koprodukcí, které jsou inspirovány dílem Theo van Gogha, zavražděného novináře a filmaře. Turturro si v něm zahrál i se svou manželkou Katherine Borowitzovou, která přijede rovněž.

Zároveň se po dvou letech do Karlových Varů vrací John Malkovich. Přijede tentokrát nikoliv s filmem, ale za účelem představení vlastní kolekce oblečení. Proběhne módní přehlídka, kde by se modely měli stát známí čeští herci.

Zahajovacím filmem bude druhý snímek Caryho Fukunagy, který už ve Varech představil svůj debut Sin nombre. Tentokrát je to dobové drama podle stejnojmenného románu Charlotty Brontëové Jana Eyerová, kde si zahrála i Judy Denchová. Ta projekci sama uvede.

Slavnostní zakončení festivalu obstará Půlnoc v Paříži, česká distribuční premiéra posledního filmu Woodyho Allena.

Můžete zkusit přiblížit hlavní soutěž?

Můžu, ale nechtějte po mě společné téma. Je to otázka, která sice padá často, ale není na ní odpověď. Takhle naše dramaturgie neprobíhá.

Česká republika tentokrát není zastoupena režisérem, jen koprodukcí slovensko-českého filmu Martina Šulíka Cigán. Ten nemá jasnou dramatickou linii, je spíše založený na epizodickém řazení scén, přes které nahlížíme do života jedné romské osady. Na začátku dojde k usmrcení otce hlavní postavy. Čtrnáctiletý chlapec cítí nutnost postarat se o rodinu a zároveň se musí vyrovnávat s tím, že vládu nad celou osadou přebírá jeho autoritativní strýc. Je to takový iniciační snímek s vynikajícími hereckými výkony neherců.

Pak bych určitě zmínil dva německé soutěžní filmy – Neviditelná a Lollipop Monster. Máme i pěkný film jinak hlavně herce Martina Donovana Spoluautor. Je to světová premiéra, příběh newyorského dramatika, který po neúspěchu svých her odjíždí do Los Angeles a po letech se setkává se svým známým z dětství – šedesátníkem, který si prošel vězením, žije s matkou a holduje alkoholu.

Zvažovali jste i snímek českého režiséra?

Není asi nic tajného, že jsme uvažovali o Lidicích nebo o novém filmu Roberta Sedláčka Rodina je základ státu. Ale programový tým se ani v jednom případě neshodl na jeho uvedení.

Trochu nově postavená je letos soutěžní sekce Na východ od Západu.

Na východ od Západu je sekce, kterou se dlouhodobě snažíme odlišit od ostatních festivalů. Letos jsme se soustředili hlavně na nové snímky mladých tvůrců ze střední a východní Evropy, na které se snažíme přilákat filmové profesionály – nejen novináře, ale i nákupčí.

Každý festival se musí snažit objevovat nové talenty, bez toho bychom byli jen přehlídka, na kterou by neměli filmoví profesionálové důvod jezdit. A pak by bylo zase těžší sem dostat dobré snímky. Je to trochu začarovaný kruh.

A co se týče filmů z této soutěžní sekce – jsme strašně rádi, že Petr Marek stihne dokončit své Nic proti ničemu, čerstvě, neotřele natočený snímek, který připomíná Kurz negativního myšlení. Odehrává se na jednom místě, během pár dnů, soustřeďuje se na jednu skupinu lidí, která řeší nějaký problém a ten postupně odhaluje jejich charaktery. Je to výborně napsané…

A vtipné…

Ano, vtipné. V sekci Na východ od Západu máme tentokrát i žánrově netypické filmy, třeba polskou adaptaci známého komiksu Ježek Jiří nebo chorvatskou směs fikce a dokumentu. Ta se jmenuje Marijiny a objevuje se v ní mimo jiné i česká skupina MIDI LIDI.

I tady je slovenský film…

Ano, Viditelný svět. Jeho režisér Peter Krištúfek už byl ve Varech s dokumentem Momentky. Tentokrát uvede psychologické drama s Ivanem Trojanem v hlavní roli, s dobře budovanou atmosférou a zajímavě prokreslenými postavami.

Kromě počinu Petra Marka bude soutěžit i jeden český dokument.

Ve Varech proběhne světová premiéra dokumentu Martina Marečka Pod sluncem tma. Je o dvojici českých elektrotechniků, kteří se vracejí do Zambie, kde před lety pomáhali instalovat systém osvětlení. A teď zjišťují spoustu závad a nedostatků. Na malých situacích je tu hezky ilustrován rozdíl dvou různých mentalit a míjení různých světů.

Martin Mareček

Martin Mareček

FOTO: Jan Handrejch, Právo

Velkou sekci také věnujete řeckým filmařům. O Řecku se ale teď mluví spíše v souvislosti s hospodářskou situací. Má to nějakou souvislost?

Jsme první festival, který takový komponovaný řecký program dal dohromady. Během posledních čtyř let se tam totiž objevilo mnoho filmů mladých tvůrců, které mají úspěchy na festivalech a jsou neobvykle dobré. Když jsem sám byl před nějakými pěti šesti lety v Soluni, kde tradičně představují domácí kinematografii, byl to dost tristní zážitek. Měly televizní charakter a přespříliš spoléhaly na dialogy. Během posledních let se ale něco změnilo.

Pokud na tom ekonomika není dobře, paradoxně to filmu někdy může i prospět. Tvůrci obvykle drží více pospolu a jsou radikálnější. V Řecku se sešla skupina lidí, kteří spolu na denní bázi diskutují, vzájemně si snímky koprodukují, hrají si v nich. Nevzniklo to na základě nějakého prohlášení, ale jsou všichni přibližně stejně staří, a tak se dá mluvit o filmové generaci.

Takže Česká republika na tom není zas tak špatně, když její filmaři spolu v zásadě nemluví.

Třeba na projektu Rozmarná léta českého filmu to bylo trochu vidět. Není z nich cítit nakažlivá energie lidí, kteří doslova žijí vlastní tvorbou a zároveň přejí úspěch kolegovi. To z těch řeckých cítit je.