Poprvé sestavujete program karlovarského festivalu s plnou zodpovědností uměleckého ředitele. Změnila tato odpovědnost, kterou jste převzal od Evy Zaoralové, váš pohled na filmy?

Nemění se nijak zásadně, je to kolektivní práce celého programového oddělení, a to mě na tom bavilo a baví dál. Společně – včetně Evy Zaoralové, která zůstala ve vedení jako umělecká poradkyně – diskutujeme, navzájem si doporučujeme filmy, a když se neshodneme, snažíme se jeden druhého přesvědčit. Samozřejmě mám osobní pohled, který chci prosadit, ale ne za každou cenu.

Jak by tedy měl vypadat program podle vašich představ?

Neliší se podstatně od posledního ročníku. Právě loňský vítězný film Moskytiéra považuji za ideální pro náš festival: obyčejné rodinné téma, ale neobvyklý způsob zpracování. Odvážné, provokativní. Pro mě je nejhorší, když film skončí a vykouří se divákům z hlavy dřív, než vyjdou z kina. Radši mám i negativní reakce, které provokují diskuze a otázky, na které mohou lidé hledat různé odpovědi.

Stále víc se prohlubuje propast mezi distribučními a festivalovými filmy, které se většinou do kin nedostanou, a leckdy ani není divu. Dá se s tím podle vás něco dělat?

Je to velmi těžké. V zemi, jako je Česká republika, je festivalová nabídka do značné míry alternativou distribuce, příležitostí vidět filmy, které si distributoři vzhledem k malému trhu a nízkému diváckému potenciálu nemohou dovolit koupit a uvést. Díky tomu, že při přípravě programu všichni hodně cestujeme, snažíme se distributorům doporučit filmy, které by mohly diváky zaujmout. Ale je to opravdu i otázka kvality – sami bychom rádi v nabídce kin viděli více filmů, které mají co říci, ale nepodbízejí se.

Byli jste na Sundance, teď na Berlinale. Máte už nějaké tipy?

Na Sundance se řeší hlavně americká distribuce, takže my se tam můžeme v klidu dívat na filmy a pak se k vytipovaným vracet a jednat o nich. Letos jsme viděli například Perfect Sense s Ewanem McGregorem a Evou Greenovou, což je výtečně natočená love story se sci-fi prvky. Nebo Win Win s vynikajícím Paulem Giamattim, který rozesměje i dojme, donutí člověka cítit i myslet. Sundance je ale stěžejní pro výběr dokumentů a nás tam uchvátil například film o legendárním závodníkovi Formule 1 Ayrtonu Sennovi, posledním, který se na trati zabil. Je to nesmírně působivé drama, které zasáhne i diváky, kteří ke světu automobilových závodů nemají zrovna blízko.

Letošní Berlinale se asi nezapíše k nejlepším ročníkům. Jaký máte pocit vy?

Nakonec se vždycky něco zajímavého najde, Berlinale uvádí řadu nejrůznějších filmů. Samozřejmě nechceme mít v programu pouze filmy z Berlína, ale určitě bychom rádi našim divákům představili vítěze, také v mimosoutěžních sekcích jsme viděli zajímavé filmy – já osobně třeba neobvyklou belgickou kriminálku Bullhead.

Často přetřásaným tématem karlovarského festivalu bývá český zástupce. Předloni nebyl žádný, loni dva. Jak to vypadá letos?

Ještě je brzy, ale rád bych zdůraznil, že si vážíme a budeme vážit tvůrců a producentů, kteří se na festival obrátí s tím, že by rádi využili jeho prestiže a uvedli na něm svůj film ve světové premiéře, odstartovali tak jeho kariéru a představili ho ve Varech mezinárodní filmařské veřejnosti.