U Almanye jasně vede snaha pobavit. Není tolik času na hlubokou psychologii a imigrantství tudíž vypadá jako velká legrace, což je jediná slabina filmu. Samozřejmě lze pochopit snahu podřídit příběh žánru, ale přesto, věnovat během dvou hodin pouze minutu scéně s xenofobními důchodci zavání obcházením reality. I do komedie se dá dostat více turecko-německých konfliktů a ty jsou zejména na východě Německa denním chlebem.

Samdereliová vidí Němce i Turky spíše laskavě (věřme, že to vychází z její osobní zkušenosti) a to jí určitě zajistí masový úspěch. Navíc její komediální talent je nesporný.

Příběh turecké rodiny vystavěla na dvou liniích. V první jede mladý Turek Husein do Německa, aby zajistil rodinu a zjistí, že si ji musí přivézt s sebou, jinak ho vlastní děti nebudou znát. Salvy smíchu zajistí předsudky a strachy dětí (Němci jedí v kostele lidi) nebo obdiv k božské Coca-Cole, která podle jejich představ teče všude v Německu proudem.

Sitkomový humor

Následuje setkání s evropským typem toalety a nákupy. A malý Cenk to nemá lehké ve škole, kde dochází k dalším trapasům způsobeným jeho rozdvojenou identitou.

V druhé linii jede v současnosti už rozvětvená rodina pod velením dědy Huseina do Turecka, aby neztratila „kořeny“. Samdereliová tne do živého, když líčí chamtivost jejich soukmenovců, kteří považují Turky pracující v Německu za Santa Clause rozhazující dárky. Korunu tomu nasadí úředník požadující za zařízení pohřbu drobnou pozornost - 10 000 euro.
 
Humor filmu je žoviální až sitkomový, Samdereliová sází gagy jeden za druhým, udržuje tempo a rozhodně jí nelze vyčítat ani chvilku nudy. Přece jen se ale na konci vtírá pocit, že tuhle velkou legraci přisladila víc, než je nutné.