Pane Krobote, jaký máte vztah ke komiksům?

Čím dál víc je mám rád. Hodně ale rozlišuju, hlavně v tom, že komiks nejsou jen obrázky, je tam cosi navíc. Měl by v nich být dobrý příběh.

Když jste četl poprvé Nebela, čím vás zaujal?

Tím, že je to docela vážné téma s jistou obyčejností, že se zabývá pro nás důležitou historií - Sudety, odsun, „totáč“. Tohle spojení mě nejvíc vzalo.

Rudiš: A ty jsi navíc ještě odtamtud, ze severní Moravy, znáš to tam. (Nebel slouží na malé stanici Bílý potok v Jeseníkách, pozn. red.)

Krobot: Mám k tomu příběhu velmi osobní vztah. Maminka, aby nemusela chodit do německé školy, bydlela dvacet kilometrů v české zóně, strejda byl odsunutý z pevností, když přišli Němci, druhého strejdu v padesátých letech zavřeli.

Takže jste si měli o čem povídat, Jaroslav je z českého severu.

Rudiš: Vyrostl jsem na hranici Českého ráje a Podkrkonoší a dlouho jsem žil v Liberci. Ty česko-německé příběhy se mě taky dotýkaly, takže není náhoda, že se v mých knihách objevují. Byli jsme moc rádi, že s námi pan Krobot do toho šel. Navíc je až nečekaně podobný našemu komiksovému nádražákovi...

Krobot: Prostě jste hledali někoho s knírem (smích).

Rudiš: A když si nasadil ty brýle, hned jsme věděli, že je to on. Pak se to propojilo ještě s Jesenickem, kde pan Krobot vyrostl, odkud je taky Jaromír Švejdík a kam já rád jezdím. Jesenicko nám prostě přišlo pro tenhle komiks zajímavé, je to odlehlý, zapomenutý kraj, ale v těch horách a mlhavých údolích se ukrývají napínavé příběhy...

... které se často skutečně staly.

Rudiš: Postava Nebela je vlastně můj dědeček, jmenoval se Alois Rudiš a byl nádražák před válkou u České Lípy. Po válce zažil odsun, musel utíkat posledním vlakem a po pětačtyřicátém tam přišel pracovat znovu.

A slovo Nebel znamená mlha, když to přečteš odzadu, je to „leben“, tedy život. A my jsme si uvědomili, že je to příběh hledání života v mlze, kde se skrývají vzpomínky, je to mlha podvědomí, v níž se ukrývají traumata, která se nikdy nikam neztratí.

O Jaroslavovi se ví, že je velký fanoušek železnice. Co vy, pane Krobote, jezdíte rád vlakem?

Krobot: Moc rád.

Rudiš: Vlaky jsou symbol střední Evropy, protože železnice byla u spousty konfliktů jejich pomocníkem - armády se přesouvaly, lidi utíkali. A nádraží jsou si podobná stejně jako nádražáci. Kdyby Nebela přenesli do Rakouska nebo na Slovensko, mohl by tam v pohodě fungovat.

Krobot: Oni všichni nádražáci chodí pomaleji, mají pomalé pracovní tempo, protože ví, že ta kola se budou točit pořád...

Video

Upoutávka filmu

 

Kde jste byli po železnici nejdál?

Krobot: Já jel za „totáče“ dva a půl dne do Moskvy a Petrohradu (Rudiš se jej zaujatě ptá, jestli to myslí vážně!).

Rudiš: To musela být krása, protože dálkové spoje jsou dneska vzácné, už pomalu mizí.

Pracujete často ve vlaku?

Krobot: Spíš si čtu a spím. Hodně taky koukám ven, zvlášť když jsem někde, kde to neznám a krajina je zajímavá.

Mě zase jízda vlakem, hlavně v lokálních courácích, docela uklidňuje... Je to taková nostalgie.

Rudiš: Souhlasil bych s Mirkem, že četba a spánek je skvělá kombinace. Pro mě je jízda vlakem i určitá forma meditace, protože když řídím auto, musím být pořád ve střehu, na silnicích je to boj. Ve vlaku jsem přečetl už spoustu knih, dokonce jsem tam namydlil i pár povídek a fejetonů.

Taky s Nebelem se na Jesenicko jezdilo vlakem, neměl jsem auto. Projeli jsme s Jaroslavem Švejdíkem celou tu nádhernou trať, kde se příběh odehrává.

Krobot: Úžasná je pomalá trasa lokálkou do kopců z Hanušovic do Starého Města. Jednou jsem chytal vlak po jedenácté hodině, abych se dostal na retro mejdan z gymplu, konající se ve starém vojenském bunkru, který koupil a zrekonstruoval kamarád. Přijel jsem do Hanušovic, odkud měl jet pouze jeden vagón. Ptám se průvodčího, kdy pojedeme, a on, že podle toho, kolik bude lidí. Říká: Když budete dva tři, tak nepojedeme...

Rudiš: Fakt? To snad ani nejde.

Pojďme ještě k filmu. Jak se podařilo převést komiksovou trilogii do filmového jazyka?

Rudiš: Filmový Nebel je určitě míň ukecanej než komiks, který byl možná až moc hrabalovský. Dost se to muselo prostříhávat, scénář se zkracoval. Pan Krobot je geniální v tom, že umí zachytit postavy tak, že z pěti vět dialogu zůstala jenom jedna a přitom všechno sedělo. Myslím, že fanoušci komiksu Nebela ve filmu poznají, už jenom díky vizualizaci.

Takže to je a není nový příběh...

Rudiš: Úplně nový není. Alois Nebel je stále samotář na kraji padesátky, který neměl žádné vztahy, pronásledují jej traumata, jichž byl svědkem. Je to univerzální příběh, asi hodně evropský v těch vyhnáních, posunech hranic, mizení lidí a mlze zapomnění, která se tady vznáší nad věcmi, jež se odehrály v minulém století.

Radil vám Jaroslav Rudiš během natáčení?

Krobot: Řešili jsme společně spíš technické detaily, jelikož zapisovat příjezdy a odjezdy nebo přehazovat výhybky je docela věda. Má to v sobě řád - manuálně přehodit výhybku, zapsat to, pak zatelefonovat...  Vlaky jezdí celý rok pořád stejně, takže si člověk na tenhle rytmus zvykne snadno.

Nemyslíte, že stereotyp přitahuje samotářské typy?

Rudiš: Asi ano. Nebelovi dává řád, protože je poměrně melancholický a ztracený. Možná, kdyby tohle neměl, zblázní se - proto taky sbírá jízdní řády. Jedna z nejsilnějších filmových scén je pro mě ta, kdy Nebel sedí na záchodě, rozvíjejí se mu halucinace a on se je snaží zapudit čtením z jízdních řádů.

Krobot: Zajímavé ale je, že ani na chvilku nepřemýšlí, že by od železnice odešel. Dokonce se tam vrátí z blázince, poté, co jej vyhodí, dělá koloťuka.

Na konec jedna osobní otázka. Alois Nebel je introvert, máte také rádi ticho, samotu?

Krobot: Otázka k nezodpovězení.

Rudiš: Samota je to, co člověku vždycky zbude. Nevím, do jaké míry je to příběh o mně, ale něco tam určitě je. Samota je přece fajn.

HLASOVAT O PŘEDPREMIÉŘE ALOISE NEBELA MŮŽETE ZDE