Scott ve třicátých letech vytvořil zcela nový druh potrhlého avantgardního jazzu, v padesátých uváděl populární hudební pořad v televizi a v šedesátých začal tvořit ambientní elektronickou hudbu.

Natáčení filmu o tátovi pro vás musela být důležitá osobní cesta – objevoval jste jeho život stejně jako diváci.

Znal jsem hrubé obrysy toho, co dělal, ale neznal jsem ho jako člověka. Svou úlohu otce neplnil, byl věčně pryč a pak se s mou matkou rozvedl. A tak jsem mu to vracel. On se mi nevěnoval, já se nevěnoval jemu. Jen občas jsem si o něm něco přečetl v knihovně.

Co vás na jeho životě a kariéře nejvíc překvapilo?

Třeba to, že v polovině 40. let sestavil první rozhlasový orchestr s muzikanty různých etnik. Tehdy to byla radikální myšlenka. Pro něj to ale nebyl politický akt; prostě jenom chtěl bez ohledu na rasu ty nejlepší muzikanty.

Zdi u schodiště lemují památné fotografie a plakáty - tenhle připomíná slavný muzikál Hair, který si Miloš Forman kdysi vyhlédnul na Broadwayi. Trvalo to deset let, než od autorů získal povolení k natáčení

Miloš Forman na slavný film také nezapomíná. Plakát připomíná slavný muzikál Hair, který si kdysi vyhlédnul na Broadwayi. Trvalo to deset let, než od autorů získal povolení k natáčení.

FOTO: Věra Keilová, Právo

Překvapilo mě i to, že vynalezl první sekvencer, zásadní nástroj pro tvorbu elektronické hudby. Nejvíc mě ale zaskočily věci týkající se jeho osobního života. Vždycky jsem měl za to, že jde o chladného člověka, který necítí emoce. Ale z jeho deníků jsem zjistil, že když se rozpadalo jeho druhé manželství, velice to prožíval.

Musel jste mít k dispozici spousty materiálu – váš otec byl posedlý archivováním své práce.

Nahrával si i všechny telefonní konverzace s mojí matkou. Miloval technologie a byl perfekcionista. Byl prvním člověkem, který skládal hudbu přímo na obraz v jedné místnosti. Používal k tomu střihačský stroj Moviola, na kterém jsem se naučil pracovat, když jsem ho jako kluk navštěvoval.

Když jste natáčel a stříhal hudební filmy jako Woodstock, cítil jste být se součástí hnutí hippies?

Jistě. Sdílel jsem jejich hodnoty, ale ne že bych se vykašlal na školu a žil v komuně. Vždycky jsem totiž chtěl především dělat svoje řemeslo. Kdybych tam neměl točit, do Woodstocku bych ani nejel, špatně totiž snáším davy. Byl to skvělý zážitek, ale taky strašný chaos. Trvalo nám pět týdnů, než jsme vůbec synchronizovali zvukové stopy s obrazem.

Jak se vám pracovalo s Milošem Formanem?

Když jsem s ním začal dělat, měl už Oscara a byl ve filmovém byznysu velká figura. Je to nesmírně talentovaný a náruživý filmař. Pro mě to tehdy bylo první setkání s exkluzivním světem velkých hollywoodských produkcí.

Na Vlasech se nám spolupracovalo skvěle. Při práci na Ragtimu už se naše názory na to, jak by měl film vypadat, rozcházely, ale já jsem mu do toho jako střihač, tedy člověk v technické profesi, nemohl mluvit.

Je ale střih vážně jenom technická profese? Do jaké míry jste mohl ovlivňovat umělecké vyznění filmů?

Záleží na situaci. Když jsem stříhal Vlasy, narazil jsem na jednu scénu, která měla být vtipným zpívaným dialogem, ale podle mě nefungovala. Podařilo se mi přesvědčit produkci, aby se celý hudební track nahrál znovu, bez zpěvu. Takže i střihač může mít zásadní tvůrčí podíl.