Světačky na karlovarském festivalu

Když ve vedení karlovarského festivalu uvažovali, jak vzdát těmto velkým dámám i hvězdám českého divadla a filmu poctu, uvědomili si, že v jednom báječném filmu se sešly všechny tři: v nezapomenutelných Světácích z roku 1969.

Osud tomu chtěl, že zatímco ony stále vystupují před diváky, všichni nejdůležitější světáčtí muži - scenárista Vratislav Blažek, režisér Zdeněk Podskalský, herci Jiří Sovák, Jan Libíček, Vlastimil Brodský, Oldřich Nový a Vladimír Menšík - již shlížejí na svět z filmařského nebe. Festival tedy slavnostním uvedením Světáků na filmovém plátně nejen uctí tři jubilantky, ale zároveň připomene velké umění řemesla zvaného komedie a jeho nejlepší české bardy.

Věřím, že lidi, kteří Světáky neznají, bych spočítala na prstech. Vždyť kolikrát je jen slyšet i mladého člověka zvolat slavné Sovákovo: „Na co do knihovny, když budeme mít knihu - ty seš, prosím tě, úplně hysterickej!“ A pod označením emeritní profesor si asi málokdo představí někoho jiného než Oldřicha Nového s jeho povzdechnutím: „Bohužel, rok 1948 učinil přítrž mému snažení. No, byla to radost, ale kupodivu tanec se příliš tenkrát nežádal.“

Nejen pro tento, ale i pro řadu jiných výroků na adresu tehdejších poměrů nebyli Světáci po svém vzniku rozhodně tím nejhranějším filmem, mnozí ho viděli poprvé až dlouho po premiéře. Do pygmalionského příběhu tří fasádníků, kteří přijeli „spravit“ Prahu a zatoužili jednou v životě prožít noc „v podniku, kde jedno štamprle stojí jako v krámě flaška“, se vešlo mnohé z toho, co lidé v novinách nečetli, a ve filmu s nadšením ocenili. Třeba dialog u krejčího: „No tak, svlíkni se“ - „Proč já první?“ - „Protože jsi ve straně.“

Ale ani v dalších letech a ve zcela jiné době diváci nezapomněli. Světáci jsou tu pořád, dodnes mají čím bavit a při každé televizní repríze mají spolehlivou sledovanost.

Přitom to je film, který s ambicí „trháku“ rozhodně nevznikal. Jak vzpomíná ve svých memoárech Jiří Sovák, na počátku to bylo zboží takříkajíc na odpis: „Ale přijel za mnou jednou na chatu pan produkční Ouský, dal mi text Světáků, k tomu devět tisíc a povídá: „Jiříku, snad by to nemuselo bejt marný, podívej se na to.“ Přečetl jsem si ty stránky bez valného nadšení, ale vzápětí se za mnou dostavil i režisér Zdeněk Podskalský, slovo dalo slovo a společně jsme se dali do práce…

Použil jsem i své příběhy, které jsem prožil na vlastní kůži... A najednou se to vokotilo! Samozřejmě že se velkou měrou se svou invencí zapojil režisér Podskalský a také kolegové herci a kolegyně herečky.“

Film se proměňoval nejen před natáčením, ale i na place. Je například známo, že až tam vznikla jedna z nejslavnějších scén, kdy tři lehké děvy (Jirásková, Bohdalová, Janžurová) přicházejí do podniku a mezi oběma Jiřinami a o poznání vyšší Ivou se odehraje následující rozhovor: „Sedni si.“ „Já sedím.“ „Vona sedí.“ „Ty sedíš?“ „My taky sedíme.“

Tak se tedy znovu pohodlně posaďme ke sledování Světáků - ať v kině ve Varech, nebo doma u DVD. A ještě než tři jubilantky zazpívají své slavné „ Hřeším, hřešíš, hřeší“, než Jiřina Jirásková pronese „Já jsem je všechny znala osobně“ a než číšník v Diplomat Grillu nabídne „třikrát whisky s ledem a dámám Hennesy“, připomeňme si pár dalších slavných výroků.