Článek
Slovo kůže se během karlovarského festivalu skloňovalo často. Zmocnil se jí totiž režisér Pedro Almodóvar ve svém nejnovějším majstrštychu Kůže, kterou nosím. Jeho psychodramatu předcházela velká doporučení - prý že tohle musím vidět.
Přiznávám, že mě tímhle skoro thrillerem španělský filmař dostal. Je to staronový Almodóvar - témata identity, touhy a zklamání, útrapné osudy žen, s nimiž se život nemazlil. Nezná limity, je radikální, škodolibě odhaluje tabu a dokořán otevírá třinácté komnaty plné nevyhraněné sexuální identity. Jedni ho za to milují, druzí prskají nenávist.
Ne že bych byla bůhvíjak bláznivá fanynka autora snímků jako Volver, Vše o mé matce nebo Mluv s ní. Ale je jiný, a to se mi líbí. Upřít se mu nedá výjimečný autorský styl, osobitá vizualita i cit pro atmosféru. A štěstí na herce. V Kůži, kterou nosím se posunul zase dál. Příběh je strhující, každý obraz je perfektně promyšlený do detailu.
Nebudu prozrazovat děj, běžte na film od 8. září do kina. Navnadím vás pouze hlavní linkou. Renomovanému plastickému chirurgovi (v podání Antonia Banderase) se zhroutí po smrti manželky i dcery, které z různých příčin ukončí své životy skokem z okna, půda pod nohama. A protože pomsta už zatemnila nejedno racionální uvažování, neunikne jejímu pokušení ani experimentátor s novým typem kůže. Vyzkouší ji na své oběti. I když otázka zní, kdo se v příběhu tou obětí nakonec stane...
V kůži Johna Malkoviche
Podobně zvláštní typ jako Almodóvar je americký herec John Malkovich. Do Varů se letos nedostavil s filmem, ale v roli módního návrháře. Dodnes si pamatuju na jeden dokument BBC.
Novinář sedí vedle Malkoviche v historickém vlaku a vyptává se ho na všelijaké věci - včetně toho, že si o něm někteří myslí, že je blázen. Malkovich ho s klidným tónem odzbrojil odpovědí. „Já?! To všichni kolem jsou blázniví, já jsem úplně normální...“
Dotaz reportéra nebyl tak od věci, vezmeme-li v úvahu, v jakých filmových a divadelních rolích jej známe - vrahouni a různí pošukové. K tomu ještě jeho věčně nepřístupný a tajemný výraz.
A ještě k té kůži - jedním z mých neoblíbenějších filmů je komedie V kůži Johna Malkoviche, doporučuji taky poezii Pabla Nerudy, který viděl kůži opravdu neotřele. Na závěr přidávám trochu z jeho veršů: "Hladovím po tvých ústech, po tvých vlasech a řeči a bloudím nenasycen beze slov ulicemi/chleba mě nenakrmí, úsvit mě nevyléčí/hledám tekoucí souzvuk tvých nohou každodenních./ Hladovím po tvém smíchu, nádherně nespoutaném/po rukou barvy plodů na snědé ošatce, hladovím po tvých nehtech, co jsou jak bledý kámen/chci pojídat tvou kůži jak mandli v skořápce....“
