Někomu se dřívější festivalové ročníky pojí spíše s filmy a hollywoodskými hvězdami, jiným - a k těm se řadím i já - některé karlovarské roky rezonují taky s plakáty a znělkami.

Nezapomenutelný je pro mě 37. ročník, kdy před devíti lety kromě Petra Zelenky a jeho vítězného Roku ďábla, herců Seana Conneryho a Michaela Yorka lázeňskému městu jednoznačně vládli blázniví Tros Sketos.

Adam Holý vyfotil svéhlavou kapelu v takovém gestu, že i teď, když to píšu, se nemůžu nesmát. O Ondříčkově znělce a koncertech tria sketařů (v sestavě František Skála, Aleš Najbrt a Jaroslav Róna), které se musí vidět, netřeba mluvit.

Když jsme u výtvarníka Františka Skály, nad pohovkou mi visí jeho ruka s tyrkysovými pařátky - symbol jednačtyřicátého ročníku. Byla to klasická poetická „skálovina“ - bizarnost, chemlony, plyš, kůže. Paráda. Ten rok vyhrál snímek Sherrybaby, režisér Hřebejk dostal za Krásku v nesnázích zvláštní cenu a přijel charismatický Andy Garcia.

A na které festivalové plakáty nezapomenete vy? Určitě byste vyzdvihli ty černobílé se siluetou kočky, před čtrnácti lety vycházející ze znělky Jana Svěráka; o dva roky později byla zase symbolem éra Oldřicha Nového a jeho „zavřete oči, odcházím“.

Krásně rozpačitě se tvářil promítač Eddie. To byl rok 2001, vyhrála svérázná Amélie z Montmartru a Křišťálové glóby za mimořádný přínos filmu dostali Otakar Vávra a Ben Kingsley.

A mohla bych pokračovat dál, vtipné plakátové motivy střídaly spíše grafické prvky, kdy se pracovalo s filmovým písmem nebo políčkem.

Z řady poutačů se staly prvotřídní sběratelské kousky, tehdy dodávající karlovarskému svátku filmového umění výjimečný kabát. Teď jsou častokrát ozdobou jiných soukromých stěn, v nichž se odehrávají neméně dramatické příběhy...