Článek
Ale jsou také chvíle a události, které jako by ten čas trochu zpomalovaly tím, s jakou pravidelností se vracejí. Stejně jako loni, předloni a před lety jsem prostě přijela do Karlových Varů, Thermal a Pupp stojí na svém místě, vedoucí tiskového střediska Uljana Donátová má na tváři ještě svěží úsměv prvního dne, Jiří Bartoška večer zahájí ten devítidenní filmový maraton. Festivalový čas je zkrátka jiný, voní pocitem, že některé věci se nemění a že to je občas příjemné, protože to dává klamný dojem nestárnutí.
Ten letošní příjezd byl bohužel jiný. Do důvěrně známých pocitů těšení na filmy a na setkání se všemi, s nimiž si během roku říkáme to známé a většinou nesplněné „zavoláme, pokecáme“, a tady se pak opravdu sejdeme, se vkrádal smutek. Neboť poprvé si nedám v baru u tiskového střediska třináctý pramen s Pavlem Melounkem, který sem kdysi jezdil jako novinář, pak stál u zrodu nynější tváře festivalu jako Uljanin předchůdce a potom pravidelně přijížděl v roli producenta některého z českých filmů.
U kina Čas už nikdy nepotkám festivalového fotografa Radka Jandu, jehož objektiv uměl vidět i ty méně slavné hosty jako velké hvězdy. A na žádnou tiskovku českého filmu už nepřivede jeho tvůrce tisková mluvčí řady z nich Renata Elhenická. Je smutné, když odcházejí přátelé a kolegové, jejichž věk začínal teprve pětkou, ten Renatin dokonce trojkou...
Lázeňské město nespí
A tak zvolna, s chmurným vědomím, že ani tady nebude už nikdy všechno stejné, procházím ještě klidným městem, kam se začínají sjíždět první hosté, stavěči dokončují pódia a plakáty, restaurace a stánky se chystají na nápor hladových. Do všudypřítomné ruštiny postupně pronikají zvuky jiných jazyků, před pokladnami čekají na svou první denní dávku lístků filmoví fanoušci... Ale u Vřídla je ještě jenom pár lázeňských hostů.
Motivem letošního festivalového vizuálu je tajemná žena.
Najednou mě napadá, že ochutnám. V první chvíli se toho nápadu sama zaleknu, neboť přiznávám, že za předlouhé roky, co na festival jezdím, jsem se - sama nevím, proč - nikdy nenapila (tedy s výjimkou té becherovky) žádného ze zdejších pramenů.
Blíží se pátá, jinde pijí tou dobou čaj, tak tedy do toho... Zkusila jsem, a není to zdaleka tak zlé, jak jsem čekala, navíc povznesený pocit, že jsem prolomila jedno vlastní tabu, zaléčí i nostalgicky smutnou náladu.
Vtipný Habermus papam
Zase se těším na zahájení, které bude určitě díky moderátorskému umění Marka Ebena a přítomnosti herecké hvězdy Judi Denchové vydařené stejně jako v předchozích letech. Těším se na zahajovací film Jana Eyrová, těším se na opening party v Puppu a už teď se těším, že ráno si dám repete z Cannes: ohromně vtipnou satiru nejen na proceduru volby papeže, italský film Habemus papam.
Určitě o téhle své překvapivě příjemné zkušenosti s Vřídlem řeknu svým redakčním kolegům a myslím, že zítra i v dalších dnech, zase kolem páté, si sem někdo z nás zaskočí...