Hey, Jude je jeho osudová - právě po ní ho rodiče před osmatřiceti lety pojmenovali, a teď tu zněla z hrdel školených i jen nadšených lidí a Jude se smál a tleskal. A když Vojta Dyk za opojného řevu dozpíval, ujal se mikrofonu a rozbalil to zase on.

„Je dokonalý, měli jsme jako vždycky trochu strach, aby to nebyla nafoukaná hvězda, ale už u večeře bylo jasné, že - jako ostatně všechny opravdu velké osobnosti - i on je ve vstřícném a uvolněném prostředí úplně normální, báječný chlap,“ řekl mi jen letmo Jiří Bartoška.

A vzápětí, když se Jude Law chopil mikrofonu a „elvisovsky“ se rozkročil, řval spolu s ním, s Táňou Vilhlemovou, Aňou Geislerovou a desítkami dalších až do ochraptění rock´n´rollovou Go, Go, Johny, Go, Go.

Pak zazpívala úžasně Zuzana Stivínová, znovu Vojta Dyk a po narozeninové „Hodně štěstí, milý Jirko“, kterou Law vytleskával i notoval společně s natřískanou vinárnou, se oslavenec pustil společně s Lucií Šoralovou do jednoho z nejslavnějších českých duetů, legendárního Motýla.

Byly tři hodiny ráno, Jude ještě pořád seděl na zemi a poslouchal a za chvíli už si notoval refrén... Myslím, že v tu chvíli měli všichni stejně příjemný pocit, že jsou ve správnou chvíli na správném místě.