Polední klid festivalového běžce

Potom je tu ta nespolehlivost meteorologů, kvůli níž sice vím, že balím nejméně třetinu věcí zbytečně, ale pořád je to lepší než neplánované nákupy tlustých svetrů.

Dále mě mučí jistota, že něco šíleně důležitého zapomenu a že ačkoliv to předem vím, nedokážu tomu zabránit. A nakonec mě sužuje známý fyzikální problém, že prostým zmačkáním nabírají oděvy takřka dvojnásobný objem, takže bych jich buď měla mít méně (co ale vyhodit - viz nespolehlivost předpovědí počasí) nebo budu na zpáteční cestu zase přikupovat zavazadlo.

Úvahy, které mě přepadají při balení na karlovarský festival, jsou proti jiným cestám chmurnější ještě o vědomí, že ať tam budu lítat z kina na tiskovky, rozhovory, k počítači a zpět seberychleji, stejně mi v tom blázinci utečou lístky zrovna na ty filmy, na které se od únorového Berlinale nebo květnových Cannes těším, že si je dám ještě jednou. Nepamatuji případ, že bych si tohle těšení naplnila…

A tak mě nad ještě otevřeným prázdným karlovarským kufrem napadá, že si nebudu slibovat, co stejně léta neplním, ale že si po vzoru souběžně startujících dětských táborů naordinuji místo nesplnitelných představ a přání docela obyčejný polední klid.

Že se v tom festivalovém běhu, na který všichni nadáváme, ale ve skutečnosti kvůli němu na festival rádi jezdíme, každý den kolem poledne zastavím, sednu k počítači a v klidu si utřídím, co jsem za uplynulých 24 hodin viděla, s kým a o čem jsem mluvila, koho kde potkala a co mohu ostatním doporučit.

Třeba bude mít někdo chuť si k tomu počítači sednout se mnou a napsat, co zažil zase on, jaký film by stálo zato ještě v repríze stihnout nebo koho viděl, případně vyfotil na kolonádě.

Tak - a teď už to jdu opravdu zabalit a oddávat se přitom chmurným úvahám o tom, jak se bude na ten Polední klid festivalového běžce blbě hledat čas…