Článek
Jste proslulý svou znalostí světové kinematografie. Kolik ale znáte filmů z České republiky?
To vám hned řeknu. Ve Varech jsem byl poprvé v roce 1966, v začátcích nové vlny. Tehdy jsem o českých filmařích napsal třicetistránkovou stať, ty filmy jsem obdivoval. Dodnes pro mě zůstávají výjimečné. Je škoda, že jedině Miloš Forman mohl svou kariéru rozvíjet svobodně.
V USA se adaptoval, natočil skvělé filmy. Někdo říká, že jeho hollywoodské opusy nejsou tak dobré jako české začátky, já s tím ale kategoricky nesouhlasím. Miloš je bojovník jako Charlie Chaplin, jeho kinematografie je nesmírně přímočará, silná.
Jenže Miloše Formana zná každý.
Ještě jsem neskončil. Nejlepší český film, který jsem z té generace viděl, bylo Intimní osvětlení Ivana Passera. Už z tohoto snímku je patrné, proč on v Americe moc prorazit nemohl, je mnohem citlivější, křehčí než Forman. Líbily se mi i Sedmikrásky a O něčem jiném Věry Chytilové, Démanty noci Jana Němce.
V sedmdesátých letech jsem učil na univerzitě v Santa Barbaře v Kalifornii a měl společnou kancelář s Jánem Kadárem; bylo mi ctí povídat si s ním o českém filmu. A pak je tu Gustav Machatý, Erotikon, Extase a jeho mimořádný film Ze soboty na neděli. Viděl jsem pár novějších českých filmů, ale neznám je bohužel tak podrobně.
K padesátinám filmového měsíčníku Positif, kde pracujete už 45 let, jste se chtěl sejít se stovkou významných světových režisérů. Všichni s interview souhlasili, včetně Eastwooda nebo Antonioniho. Znamená to, že se se všemi přátelíte?
Přátelím se s režiséry, protože obdivuji jejich práci. Když přestanu, občas o mně už nechtějí ani slyšet. Takže s tím přátelstvím to není tak horké. Špatné je jenom to, když někoho hájíte, protože jste s ním povečeřeli. Kritik musí být poctivý a dělat svou práci.
Víte, co mi řekl můj velký přítel, íránský režisér Abbas Kiarostami? Po projekci jeho posledního filmu Věrná kopie, který je uváděn letos tady ve Varech, mi v Cannes povídá: „Vím, že se ti mé filmy moc nelíbí, ale na mém přátelství to nic nemění, vážím si tě pořád stejně.“ A pak velmi orientálním způsobem dodal: „Za deset let se ti možná moje filmy budou líbit tak jako mně. Nebo mně se nebudou líbit stejně jako tobě.“ I takový je život kritika.
Jste velký specialista na americkou kinematografii, znáte detailně i generaci Johna Forda, Elii Kazana nebo Billyho Wildera. Jak vidíte tu současnou?
Myslím, že americký film už není myšlenkově tak silný. Ve 30. letech Kazan miloval Renoira a ruský film. Ve 40. letech milovali Američané neorealismus, Rosselliniho. Dnes neznají nikoho.
A co třeba mladý režisér Cary Fukunaga, jehož skvělý film Sin nombre byl loni ve Varech?
Toho bohužel ještě neznám, ale rád si doplním vzdělání. Myslím, že Tarantino a bratři Coenové jsou poslední generací odvážných filmařů, také Soderberghův film Sex, lži a video byl nový a svěží. Dnes se sice natáčejí takzvané nezávislé filmy, ale jejich tvůrci jimi chtějí pouze upoutat pozornost Hollywoodu a vydělat jmění. Všechno se točí kolem peněz, nejen ve filmu.
Náš prezident Sarkozy tenhle svět taky reprezentuje. Slaví své zvolení s velkými finančníky, jede na týden na jachtu. Dovedete si to představit u de Gaulla nebo Churchilla?