Dumont do filmu promítl vlastní vzpomínky na dětství. Snímek sbírá ceny po festivalech a dostal se už i do kin – ve Francii, Belgii či Švýcarsku. Jeho tvůrce se po roce vrátil do města kolonád.

Když jsme spolu dělali rozhovor loni, slíbil jste mi, že už nikdy žádnou kočku autem nepřejedete. Dodržel jste to?

Ano, dodržel (smích). Ale opravdu jsem nečekal, že tahle scéna vyvolá tolik reakcí po celém světě.

Co vás a váš film za poslední rok v souvislosti s karlovarským triumfem potkalo?

Byla to velká změna v osobním i profesním životě. Loni jsme odjížděli v neděli ráno z Karlových Varů a večer dorazili do Bruselu. A do pondělka nám dorazilo patnáct pozvánek na různé festivaly.

Film sbírá další úspěchy – má už sedm cen. Rok s ním nepřetržitě cestuju, podíval jsem se třeba do Šanghaje; seznámil jsem se se spoustou producentů a sehnal peníze na nový snímek. Zdá se, že nebudu muset čekat osm let jako na svůj debut, že budou stačit roky dva.

Osobně mi to dalo hodně energie, stihl jsem vyplodit tři scénáře. Žiju v mnohem větší rychlosti, nabyl jsem profesní i životní sebedůvěru.

O čem bude ten příští film?

Napsal jsem trilogii o vztazích mezi otcem a synem. První díl byl Anděl u moře. Druhý se bude jmenovat Animal. Pojednává o otci, který je zoologem a žije v severní Kanadě. Má osmileté dítě, které v tom filmu zemře. On jeho mrtvé tělo ukradne z márnice a na svých zádech ho odnáší do přírody.

Už vidím tu scénu... Bude Animal podobně osobní jako Anděl u moře?

Nebude autobiografií. Ale mám sám čtyřletou dceru a před více než rokem jsem s ní byl v Montrealu. Najednou jsem poprvé v životě pocítil úzkost, že bych ji mohl ztratit. Během dalších tří měsíců jsem se pak do stejného pocitu ponořil, objevil v sobě něco základního, zvířecího. Během těch týdnů vznikl scénář. Uvidíme, co z něj bude.