Manažeři jsou zřejmou reakcí na současnou krizi. Psal jste podle skutečných příběhů?

Především jsem to napsal původně před deseti lety za tehdejší hospodářské krize. Ta ovšem pominula dost rychle a o můj námět tudíž nikdo neměl zájem. Ale přesto jsem měl pořád pocit, že v tom textu něco je, a když hospodářská krize zase začala, vytáhl jsem ho na světlo. Jenže jsem ho musel celý přepsat, protože tahle krize má úplně jiný charakter. Přiznám se, že jsem měl strach, aby zase tak rychle neskončila.

Proč jste si jako hrdiny vybral manažery? Nejsou na tom hůř lidé z nižších vrstev?

Jednak musím říct, že ve Spojených státech je člověk jako Bobby považován za střední vrstvu. Já jsem se při psaní setkal s mnoha lidmi této sociální vrstvy, ale také s technickými pracovníky i s lidmi z dělnických profesí. A zjistil jsem zajímavou věc. Lidé z výkonných profesí byli rozzlobeni, když přišli o práci, ale nebyli úplně ztraceni, nepřišli o své ukotvení v životě. Mají totiž něco, na co mohou ukázat prstem, že to udělali.

Je za nimi vidět výsledek jejich práce – a nemusí to být jen výrobek. Řeknou zkrátka „přišel jsem o práci, ale tohle auto jsem opravil já, tenhle dům jsem projektoval nebo postavil já“. Ale když přijdou o práci manažeři, lidé, kteří pracují v sektoru zejména finančních služeb – a těch je v USA ohromné množství – je to velmi zlé. Pro ně jsou totiž jediným důkazem, že v životě něco udělali, věci, které vlastní. Předměty. A když o ně přijdou, jsou ztraceni, protože přijdou o svoji identitu.

Takže vám šlo hlavně o psychologický dopad krize.

Přesně tak. Oni vůbec netuší, kam se vrtnou, co budou dělat dál. V USA je totiž vedle běžné nezaměstnanosti, která teď je asi 10 procent, což je dvojnásobek toho, co obvykle, ještě druhá nezaměstnanost. To jsou lidé, kteří přišli o práci a teď berou takovou, kde si vydělají míň než v té původní. Považují to za příšernou tragédií, důkaz toho, že selhali.

Váš film má dobrý konec. Myslíte, že takhle končí hodně takových příběhů?

Všechno je věc úhlu pohledu. Když jsme to promítali na zkušebních projekcích, ukázalo se, že to lidé vůbec nepovažují za šťastný konec. Seděli strnulí v sedadlech, protože ta práce, kterou Bobbymu nabídnou, je právě za těch půl peněz. Z toho jsou lidé, kteří práci mají, zděšeni. Když jsme hledali distributora filmu, jeden pracovník říkal, že bychom náš film do půjčoven museli dávat do sekce hororů. Tak jsou lidi u nás fixováni na majetek.

Jedna z postav říká, že pracuje 90 hodin týdně. I to je realita?

No právě. Lidé pracují jen pro práci samotnou, a nic jiného ze života nemají. Mnozí mi řekli, že když přišli o práci, mysleli, že je to konec života. Až časem si uvědomili, že to byla nejlepší věc, která se jim stala, protože se vrátili do života, k rodině, k zálibám. V jistém smyslu je tedy to, co se teď děje, zdravé, protože společnost je příliš materialistická. Je známo, že v USA když lidé odcházejí do důchodu, jsou na tom brzy zdravotně špatně.

Jak jste získal tak skvělé obsazení?

Nechci se rouhat, ale tady musím říci díky bohu, že krachla světová ekonomika. Můžete si všimnout, že za poslední rok a půl se udělalo velice málo závažnějších filmů, nikdo si netroufne riskovat. Točí se horory, romantické komedie, akční filmy, zkrátka žánry „na jistotu“, ale žádná dramata. Takže když jsem se obrátil na herce a oni si vybírali, tak ti serióznější si vybrali můj film. A myslím, že to tak bude i dál – když budou herci chtít hrát v dramatech, budou muset hledat po celém světě, v Hollywoodu se to dnes netočí. Takže to pro mě bylo výborné, i když jsem samozřejmě nechtěl, aby se kvůli mému filmu zhroutila světová ekonomika.

Kdy tedy podle vás krize skončí, jste optimista?

Optimista jsem bytostným založením. Ale nevěřím, že tahle krize skončí rychle, myslím, že v USA je to otázka generace. Což pro nás není nutně jen špatné. Doufám, že je to nenápadné, ale postava Bobbyho má představovat Ameriku. To obrovské množství ekonomické arogance naší země, která se teď začíná nevyplácet. Dostali jsme, co jsme zasloužili, ale věřím, že nakonec to bude pro všechny i dobré, protože je třeba přerovnat hodnoty a pozice – my jsme opravdu byli pupek světové ekonomiky, a myslím, že to se teď změní.