Deset let manželství s Michaelem Powellem, který zemřel v roce 1990, prý bylo nejšťastnějším obdobím vašeho života.

Rozhodně. Když jsem se vdávala, bylo mému muži 74 a mně 45 let, věkový rozdíl však nehrál žádnou roli. Marty Scorsese ho měl taky rád, Michaelovy filmy ho inspirují dodnes. Proto pomohl sehnat peníze na restaurování manželova filmu Červené střevíčky z roku 1948, které jsem do Varů přivezla.

Jak náročné to restaurování bylo?

Každé z půl milionu okének filmu muselo být vyčištěno, jedno po druhém. Přivezla jsem s sebou ukázku, jak film vypadal před restaurováním a jak vypadá nyní. Rozdíl je nebetyčný. Když jsme promítali obnovené Střevíčky loni v Cannes, Scorsese byl nadšený a diváci taky, hrozně moc tleskali. Je fajn, že můžu Michaelovy filmy sdílet s další generací.

Martin Scrosese je také nejslavnějším sběratelem pamětních předmětů z filmů Powella a Pressburgera.

V ložnici má tři plakáty Červených střevíčků, jsou tím prvním, co vidí, když se ráno probudí. Vlastní i ty faktické červené střevíčky, podepsané od Moiry Shearerové, která hrála hlavní roli. Marty měl Michaela opravdu moc rád. Až tak, že když jsem občas řekla, že musím jet domů vařit večeři, pustil mě ze střižny. Mám dodnes velké štěstí, že pracuji s režisérem, kterému nevadí, že trávím tolik času s filmy svého zesnulého muže. Je na tom totiž podobně.

Je pravda, že si Martin Scorsese ve střižně rád pouští staré klasické filmy?

Na televizní stanici Turner Classic Movies běží jen stará klasika. Scorsese to pustí ihned, jak přijdeme ráno do práce. Běží to bez zvuku celý den. Televize je vpravo od nás, takže se na ni přímo nedíváme, ale pořád nakukujeme. Marty říkává: „Podívej, teď bude skvělý záběr, úžasný střih!“ Je fajn, když nám tyhle obrázky proplouvají životem, zatímco pracujeme. Zvedá nám to náladu, když je Martin sklíčený, třeba když ho studio nutí dělat něco, co nechceme.

Ukázka z filmu Červené střevíčky (1948) režisérů Michaela Powella a Emerika Pressburgera.

Ukázka z filmu Červené střevíčky (1948) režisérů Michaela Powella a Emerika Pressburgera.

FOTO: MFF KV

Má i umělec Scorseseho formátu problémy s tím, že mu do práce zasahují hollywoodská studia?

Samozřejmě. Každý film je boj. Ale Marty je velký bojovník a raději by film spálil, než aby si ho nechal zničit. Říká producentům, kteří chtějí změny v jeho filmech: „Buďte odvážní, ta scéna bude fungovat. Věřte mi, lidem se bude líbit.“ Naštěstí se ukazuje, že má pravdu, že právě scény, o které se vedou největší hádky, se pak nejvíc proslaví. Ale jeho rané filmy nevydělávaly, takže bylo velmi těžké v Hollywoodu přežít.

I vás manžel měl se svými filmy problémy. Na jeho snímek Peeping Tom se snesla tak zdrcující kritika, že mu to v podstatě zničilo kariéru.  

Vlastně už samotné Červené střevíčky skoro nikdo neviděl, protože anglickému producentovi se nelíbily a snažil se je zaříznout. Zachránili je až Američané, jinak by upadly v zapomnění. Manželovy filmy byly příliš nepředvídatelné, i kritici s nimi měli potíže. Když píšete denně jednu recenzi, jste radši, když vám tvůrce napoví, co si o filmu myslet.

Když jste s Michaelem Powellem v letech 1980-1990 žila, filmy už netočil...

To sice ne, ale stále měl skvělý přístup k životu, nikdy nepromarnil ani minutu. Přišla jsem třeba domů na oběd a on mezitím přearanžoval ovoce na míse, že vypadalo jako od Picassa nebo Cézanna. Vše, na co sáhl, proměnil v umění. Když už nemohl točit filmy, vkládal hodně energie do běžných věcí, třeba fantasticky vařil. Život s ním byl nádherný. Když o Michaelovi mluvím před lidmi na střihačských kursech nebo když uvádím jeho filmy, vždycky je varuju, že se můžu rozplakat. Ale říkám jim, ať si z toho nedělají hlavu, že to patří k mé lásce k Michaelovi. Nestydím se za to. A mám kolem sebe lidi, kteří ho měli stejně rádi.

Právě Martin Scorsese vás s Powellem seznámil - považoval ho za svého mentora. Byli si hodně podobní?

Velmi. Nesnášejí třeba klišé a sentimentalitu. Nikdy nemají ve svých filmech zlosyny a klaďasy, jejich filmy jsou komplikované a stylisticky velmi silné. A byl to právě Marty, který filmy Powella a Pressburgera přivedl zpátky k životu. Vzal Michaela do Ameriky a tím mu dramaticky změnil život; můj muž se díky Scorsesemu dožil comebacku svých filmů. Cestovali jsme spolu po festivalech po celém světě, kde se jeho práce promítaly -  a lidé byli ohromení. Myslím, že zemřel opravdu šťastný.