Článek
Dvě a půl hodiny trvající film skáče z minulosti do budoucnosti a hned poté do přítomnosti. Děj je prostý, umírající Nemo v podání Jareda Leto vzpomíná na svůj život, respektive vypráví, co se mohlo stát, kdyby žil s nějakou z dívek z dětství. Příběh má tak hned několik dějových linií.
Sám režisér snímku Jaco Van Dormael říká: „Každá postava se objeví ve snu někoho jiného. A na oplátku sní o jiném životě.“
Nemo, který v nedaleké budoucnosti umírá, popisuje minulost, tedy divákovu přítomnost jako francouzský film. To znamená, že je „nudná“, protože se v ní nic neděje. Nuda však problémem Pana Nikdo není, neboť snímek je bohatý na dějové zvraty.
A nutno dodat, že některé Nemovy životní momenty se v závěru v rychlém sledu několikrát zopakují, což působí trochu nadbytečně.
Přecházení mezi časovými liniemi odpovídá střih a hudba, která střídá několik stylů a rychle mění rytmy - od infantilních melodií k opeře, ke kytarovým či smyčcovým skladbám, zazní dokonce i Sweet Dreams od legendární dvojice Eurythmics.
Pan Nikdo se umě vyhýbá patetismu a klišé. Přestože námět filmu nepřináší nic nového, film má slušné tempo a diváka unaveného tuctovými komerčními příběhy potěší. Vždyť Nemův život rozhodně není vyumělkovaný a jeho eskapády nepůsobí vykonstruovaně.