I když jste vyrůstal ve filmařské rodině v Hollywoodu, rozhodl jste se obrátit se k tomuto světu zády a psát filmy ze severozápadu Ameriky na pobřeží Tichého oceánu. Co jste tou vzdáleností získal?

Podle mě se Los Angeles točí hlavně kolem filmového byznysu. Ale byla to past a pasti mě nikdy nezajímaly. Vyrostl jsem tam, to je všechno. Poslední dobou jsem moc filmů nenatočil – neměl jsem dost peněz. Vždycky jsem žil takříkajíc z filmu do úst a taktak se držel nad vodou, jsem už takový. Na většinu z těch filmů, které ve Varech uvádíte, se hrozně rád podívám, protože jsem je neviděl dvacet, možná třicet let. Jsou to totiž jediné existující kopie. Připadám si jako Claude Rains amerického filmu – jsem Neviditelný muž, jestli mi rozumíte.

Za nízký rozpočet se vám vždy dařilo vytvářet neuvěřitelnou atmosféru, zvukové kulisy bohaté na blues, jazz a lyrické dialogy. Bylo by tomu tak, i kdybyste měl spousty nabídek od velkých studií?

Z filmu Tajné životy zubních lékařů Alana Rudolpha.

Z filmu Tajné životy zubních lékařů Alana Rudolpha.

FOTO: www.iffkv.cz

Nevím, nikdy mi z Hollywoodu nezavolali, aby se zeptali: „Co chcete teď točit? Chtěli bychom na vašem filmu spolupracovat!“ Získávání peněz není legrace a já už prostě nemám ty správné konexe. Nezajímá mě to. Samozřejmě chci točit filmy, ale nemám už energii. Když dostal Robert Altman Oscara, řekl: „Nikdo neměl větší šance než já, nikdo nedostal větší prostor než já.“ Všechno si dělal podle svého. Já to o sobě bohužel říct nemůžu.

Robertu Altmanovi jste dělal asistenta, psal jste pro něj scénáře. V čem vás nejvíce ovlivnil?

Ve způsobu psaní jsme si byli dost podobní, i když jako lidé jsme úplně odlišní. On pracoval, abych tak řekl, zevnitř ven... Jak bych vám to přiblížil? Třeba říkal: Tohle je film o country muzice, tohle je moje nové zpracování westernu. Já jsem zase říkal: Ten film je o modré barvě nebo o chlápkovi, který žije v díře. To nejlepší, co jsem se od něj naučil, bylo něco v tomhle smyslu: Musíš přesně vědět, co chceš. Rozhodně se nespokojuj s ničím menším. Nezáleží na tom, co ti stojí v cestě. Když lidem nedovolíš, aby ti stáli v cestě, tak ti v ní prostě stát nebudou. 

Nezávislého filmaře Alana Rudolpha ovlivnil Robert Altman.

Nezávislého filmaře Alana Rudolpha ovlivnil Robert Altman.

FOTO Právo - Michaela Říhová

V sedmdesátých letech jste začal pracovat sám za sebe. Dnes jste považován za jednoho z prvních nezávislých amerických filmařů. Souhlasíte s touto nálepkou?

Ta škatulka se mi nelíbí, protože si ji přivlastnili úplně nesprávní lidé – například produkční a distribuční společnost Miramax, tedy lidé, kteří nechtěli být nezávislí, ale chtěli tak vypadat. Když jsem s filmařinou začínal, tato výhodná nálepka neexistovala. Vlastně na točení levných snímků nebylo nic výhodného, to jen já jsem si říkal, že je to vážně úžasné. Natočil jsem pět šest snímků s rozpočtem pod milion dolarů – a s velmi dobrými herci. Filmoví finančníci se tou dobou zdráhali, ale zároveň byli zvědaví, co z toho bude. Rok se sešel s rokem – a najednou chtěli nezávislé filmy točit všichni!

Jak jste dosáhl té úžasné chemie mezi nekonvenčními herci, které jste často obsazoval – Keithem Carradinem, Genevieve Bujoldovou, Lori Singerovou nebo Krisem Kristoffersonem?

Herci se mnou pracují rádi. Altman v životě herci neřekl: „Řekni to takhle, dívej se tamhle.“ Řekl třeba: „Uprostřed téhle scény vynadej jeho botám.“ Takže herci věděli, že postavy jsou zcela jejich. Postavy amerického scenáristy a režiséra Paula Schradera, který je tady na festivalu taky, jsou od samého začátku problémové. Moje jsou spíš nepopsané listy, které rád postupně popisuji.