Vaše filmografie je velmi různorodá, ale v poslední době vás diváci asi dost spojují s klavírem – hrála jste na něm v Pianistce a nyní i v soutěžním filmu karlovarského festivalu Villa Amalia. Hrajete doopravdy?

Kdysi jsem hrála, ale teď už málo, a možná je zrovna příležitost, abych se tomu začala víc věnovat. Ty role, to je náhoda, ale prostřednictvím hudby lze velmi dobře vyjádřit nejrůznější emoce, a oba filmy o emocích hodně vypovídají.

Většina vašich rolí jsou psychicky velmi nevyrovnané, komplikované ženy, které hodně trpí a prožívají silné emoce i vášně. Není to pro vás někdy trochu únavné?

Pro mě ne, možná to je někdy únavné pro diváky, to nevím. Co nadělám, když mi takové role nabízejí. Ale hraji i v komediích, teď zrovna – dokonce se svou dcerou Lolitou Chammahovou – v opravdu zábavné komedii Copacabana. Ráda bych v nich hrála i častěji, ale bohužel – dobrých a chytrých komedií není zejména v poslední době mnoho.

Jak jste reagovala na to, když vám dcera řekla, že chce být také herečkou?

Takové sdělení nespadne z nebe, ten zájem se vyvíjí a já jsem to samozřejmě na Lolitě pozorovala už delší dobu. Ale ano, mám z toho radost, jen se snažím starat o to, aby příliš nepodléhala zklamáním, která herectví nutně přináší, a spíš se jen těšila z jeho výhod. To je to hlavní, co bych ji chtěla naučit, aby mohla být šťastná.

Isabelle Huppertová v Karlových Varech při exkluzivním fotografování.

.: Isabelle Huppertová v Karlových Varech při exkluzivním fotografování.

FOTO: Práva - Michaela Říhová

Sama jste měla štěstí, že jste vstupovala do filmu ještě ve zlaté éře francouzského filmu – začínala jste v sedmdesátých letech s mladým Gérardem Depardieuem, hrála s mnoha hvězdami té doby. Jak na to vzpomínáte?

Pokud jde o Gérarda, asi máte na mysli film Buzíci – sice nebyl svým prvním, ale poprvé si mě v něm navzdory docela malé roli publikum všimlo a zapamatovalo si mě, protože byl dost odvážný a ta role také. Tehdy se „nosila“ revolta vůči rodičům, anarchistická touha po absolutní svobodě včetně sexuální...

Vy sama jste byla mladá rebelka?

Byla jsem začínající herečka, na jedné straně plná nejistoty, ale na straně druhé naprosto a neotřesitelně přesvědčená o tom, že chci tou herečkou zůstat. A dodneška jsem v tom povolání šťastná. Nepovažuji ho za žádné poslání, dokonce si myslím, že hercem se často stává člověk, který tak trochu neví, co by si se sebou počal, a tak využije své vlastnosti a schopnosti, které neumí jinak uplatnit, v herectví. Zároveň je to pro mě spíš existenciální než profesní záležitost – je to způsob života.

Máte tři děti, jak šlo dohromady povolání herečky, kterému jste dala velmi mnoho ve filmu i v divadle, s rodinným životem? Ovlivnila ho vaše práce?

Ne, myslím, že ho nijak neovlivňovala. Můj život je samozřejmě velmi bohatý, naplněný, ale myslím, že ten soukromý tím ovlivněn nebyl.

Nedávno jste byla předsedkyní poroty canneského festivalu – jaký jste měla dojem z přehlídky tak silných režisérských osobností, jaké se letos sešly v soutěži?

Do Cannes jezdí slavné osobnosti i začínající tvůrci, festival má tuto dvojí tvář, a to je na něm úžasné. Fakt je, že letos tam byla zvlášť velká koncentrace těch nejlepších světových režisérů, ale jezdím tam často, jsem na to zvyklá a myslím, že každý, kdo chce ve světě filmu něco znamenat, musí canneským festivalem projít. A já jsem ráda, že jsem tímto festivalem prošla i jako porotkyně, protože čím víc filmů vidím, tím víc mě zajímají a chci se dívat na další.

Fotografovali vás nejslavnější tvůrci světové fotografie a teď běží světem vaše velká putovní výstava Isabelle Huppertová: žena mnoha tváří. Máte některý ze svých portrétů, některou z těch tváří radši než ostatní?

Výstava začala v New Yorku, byla v Berlíně, Turíně, Madridu i v Moskvě, teď jsem se vrátila z jejího uvedení v Pekingu. Vznikla přitom docela náhodou – měla jsem doma spousty snímků od Nan Goldinové, Annie Leibovitzové, Petera Lindbergha i Henriho Cartiera-Bressona a od dalších. Někoho napadlo dát tomu řád a vznikla výstava 120 fotografií. Ale myslím, že vypovídají spíš o těch fotografech než o mně, takže o nich v souvislosti se sebou samotnou moc nepřemýšlím.

Co pro vás dnes znamená film a co divadlo?

Divadlo je otevřenější, je to proces, živý organismus, tím je mi bližší. A film je práce i odpočinek v jednom. Velmi ráda točím – je to osamělý i kolektivní život zároveň, a to mi vyhovuje. Jsem mezi spoustou lidí, ale když točím, v tu chvíli soustředění bezprostředně před záběrem a během něj jsem úplně sama. Ty chvíle mám moc ráda.