Které klíčové momenty z vaší dokumentární práce byste s ohledem na dobové změny zaznamenala na film?

Určitě události roku 89, protože byly v mém životě zásadní. Do té doby jsem mívala pocit, že se něčeho takového nikdy nedožiju. Celý rok jsme tušili, že se něco stane, předcházela tomu petice Několik vět, všechno bylo velice dramatické. Na ty krásné dny nikdy nezapomenu.

A co před revolucí a po ní?

Z Manželských etud mi chtěli vystřihnout scénu svatby v kostele, prý se jedná o náboženskou propagandu a to že v socialismu nejde. Neudělala jsem to a čekala, co se bude dít. Nikdo si toho ale nevšiml, nikdo nekontroloval, jestli byl cenzorský úkol splněn. Film jsme promítali na ústředním ředitelství a pikantní na tom bylo, že rozhodnutí o cenzuře podepsali pánové Pravda, Svoboda a Krása.

Co je pro vás zásadní dnes? 

V dnešní době mě trápí jen ekonomické problémy filmu a nedořešené financování kinematografie, které by bylo důstojné. Svoboda filmu je však dnes absolutní. Nemusím se ohlížet na to, jestli může být ve filmu kostel, nebo ne, můžu říct, že hledám svobodu a nikdo mi na to nebude říkat, že jsou to podvratná slova. Neexistuje cenzura, neexistují nesmyslné příkazy. Jsem šťastná a nic mi nechybí.