Nejvýraznějším hostem k soutěžní sekci bude letos herečka Isabelle Huppertová. Dostane Křišťálový glóbus za mimořádný umělecký přínos světové kinematografii. Nevypadá na takové ocenění ještě moc mladě?

Na festivalech se obvykle dává ocenění za celoživotní dílo. Jenže Miloš Forman v roce 1997 protestoval, když jsme mu ho dávali, že on přece ještě nekončí. Tak jsem navrhla název Křišťálový globus za mimořádný umělecký přínos světovému filmu. Isabelle Huppertová má za sebou dobrých osmdesát filmových rolí a mnoho z nich skutečně význačných, takže si takovou cenu určitě zasluhuje.

Dovedete si představit, že byste se jako její postava ve filmu Villa Amalia všeho vzdala? Mobilu, oblečení, bytu, celé minulosti...

To si tedy představit nedovedu. A taky si myslím, že by podobnou postavu nikdo jiný tak věrohodně nezahrál. Je výborná herečka, velmi introvertní, ale současně si je vědoma své ceny. Negativistické postoje jí asi vyhovují. Kdo jiný by vzal roli v Pianistce?

Zdá se, že letos by se filmy v hlavní soutěži daly rozdělit do dvou táborů.

Vypozorovala jsem, že tvůrci, kteří pocházejí z bývalého socialistického teritoria, vidí současnost mnohem pesimističtěji. Po dvaceti letech vytoužené svobody má už asi každý trochu pocit rozčarování. Západní filmy zase spojuje hledání identity. Odpoutání od minulosti, začátek smysluplnějšího života. Kupříkladu ve filmu Potlesk bojuje hlavní hrdinka s alkoholismem.

Vy tu „východní“ deziluzi ve svém okolí cítíte, nebo je to nějaká filmařská libůstka?

Je podle mě charakteristická pro všechny intelektuály. Čekali jsme na demokracii, až se věci obrátí. Teď vidíme, jak je zneužívána. Poklesává morálka, ideály berou za své. Samozřejmě, když má člověk za sebou čtyřicet let socialismu jako já, vidí vše pořád ještě kladně. Ale někteří filmaři ze soutěžní sekce už jsou z generace, která tu zkušenost nemá. Vasiliji Sigarevovi, režisérovi ruského snímku Vlček, je něco málo přes třicet. Pro matku v jeho filmu je dítě nevítanou přítěží právě proto, aby mohla žít svůj mravně uvolněný život.


Vlčka jste do soutěže zařadili až na poslední chvíli...

Původně ho chtěli uplatnit jinde. Až když dostal cenu v Soči, na festivalu ruských filmů, znovu jsme zeptali a opravdu na poslední chvíli uspěli. Dostali jsme ho sice ještě do katalogu, ovšem v programové brožuře a na plakátech není.


Režisér Vasilij Sigarev je nováček na filmovém poli, ale renomovaný dramatik.

A poměrně mladý. Napsal asi osmnáct divadelních her. Několik se hrálo v Londýně na Královském divadle, ale i u nás. Sám říkal, že se filmové režii vůbec neučil. A když přišel poprvé na plac, měl prý vše v sobě. Možná trochu přehání, ale Vlček je opravdu nesmírně silný film.

Do podobné kategorie spadá třeba i maďarský snímek Nejsem tvůj přítel Györgye Pálfiho, kde úplně chybí pozitivní postava.


A z krátkého předfilmu je vidět, že už děti ve školce mají mezi sebou poněkud zvláštní vztahy. V hlavním snímku jsou pak dospělé postavy ovlivněny konzumentskou morálkou, snadně dosažitelným sexem, požitky. Pohybují se po světě s velkým nedostatkem odpovědnosti.

Maďaři obecně letos vylétli hodně nahoru...

Máme ještě dva filmy v sekci Na východ od Západu – Ztracené časy a Sedmý kruh. Mezi zhruba dvaceti snímky, které Maďaři za poslední rok natočili, bylo pět opravdu výborných, schopných obstát na festivalu. Srovnejte to s naší kinematografií.


To jste mi nahrála. V hlavní soutěži není český film.

Máme slovenský snímek Pokoj v duši s českým scenáristou Jiřím Křižanem. Žádný použitelný domácí film jsme zkrátka nenašli. Třeba Normal se nám zdál až přehnaně efektní. Každý festival je zvyklý na jiný typ filmů a nám připadalo, že se vymyká těm našim, že je moc spektakulární. Ale aspoň v soutěži Na východ od Západu je české El Paso.