Svědek výbušných dramat lidské duše i uzurpátorské společnosti v něm oživuje uzavřený svět vesnice kdesi na severu Německa v předvečer 1. světové války.

A je to strhující, jako by to bylo včera! Hanekeho Bílá stuha nepřipomíná nic z toho, co byste čekali na základě znalostí běžných dobovek, retro-filmů či seriálů, kde se pražsky prostořecí herci hastroší do karnevalových kostýmů, skáčou přes cirkusové překážky či pateticky recitují Vrchlického.

Tady jsme v Hanekeho psychodramatu vesnického společenství roku 1918, které postupně rozežírá strach, zášť a pomstychtivost a vnitřní teror - a to bez falešné rétoriky, snahy o efektnost atd.

Film vypadá spíše jako dramatizovaný dokument, jaký by natočil někdo, kdo by se vrátil strojem času do doby před sto lety. Je drsný, pomalý, hůře schůdný. Nicméně ve svém tajemství odhaluje pozornějším divákům nálady, blízké současnému světu stiženého obavami z terorismu. Je to tedy zároveň podobenství i aktualita!

Konec starých časů

V sametově černobílém a digitálně zvrásněném obraze (formát HD CAM) se zračí dobově nuzný život se snahou o co největší věrnost mrazivému duchu „konce starých časů“.

Henekemu přitom stačí strašně málo, aby načrtl všednodenní radosti vesničanů, stejně jako hrozivou atmosféru obcházející mikrospolečenství. Ani nemusí vládnout fantazií, gejzíry nápadů, inscenační obratností...

Rakouský filmový režisér narozený v Mnichově Michael Haneke.

Rakouský filmový režisér narozený v Mnichově Michael Haneke.

FOTO: www.iffkv.cz

Meditativní, strohá poezie a čistota dokonale zobrazuje staromilské detaily, účesy, píšťaličky či rákosky, ale i výjevy všech malých vesnických osudů plných roboty, utrpení a nespravedlnosti. V průběhu slavností, rodinných večeří, farářových kázání o vině, v pohřbech je dobře patrná odlišná hierarchie tohoto společenství.

Tehdy si ještě děti chodily samy pro rákosku, aby dostaly výprask. Rodiče je přivazovali k postelím, když je chtěli ochránit před pokušením vlastního těla (!). A to všechno skládá plastickou kroniku krutých časů, na něž jsme jakoby už dávno zapomněli.

Postupující strach

Společenství vesnici, jejímž neomezeným pánem je místní baron, na kterém jsou všichni existenčně závislí, začne postupně naleptávat strach, podezírání, vyvolané sledem podivných událostí.

Kdosi natáhnul přes cestu drát a málem zabil místního doktora, na pile se zabila sedlákova žena, baronova syna kdosi dokonce odvedl do lesa, zbil a přivázal ke stromu. Postižený syn doktorovy posluhovačky byl mučen...  

Bílá stuha, vítěz z Cannes

Bílá stuha - konec starých časů na Hanekeho způsob.

FOTO: www.iffkv.cz

Kdo to má na svědomí? Kdo o tom něco ví? Jenže propletené společenství vztahů nic nepoví, všichni se příliš bojí o své drobné hospodářství, o ztrátu baronovy milostivosti, o naprosto nesamozřejmé štěstí.

Poslušnost bílé stuhy

Učitelovo podezření nakonec padne na farářovy děti, které vážně odezírají ten dospělý i nepochopitelný svět a berou na sebe tatínkova boží přikázání. Přísný farář v nich pěstuje poslušnost, zavazuje jim bílou stuhu nevinnosti, aby jim připomínal, že musí zůstávat ostražití vůči svému sklonu ke zlu.

Mohlo by se zdát, jako by se jeho tvrdá výchova zračila v krutých zločinech... Ale Haneke nikdy neprozradí, kdo je vinen. Zanikající doba si své tajemství uchovala sama pro sebe. A o to větší neklid tenhle její obraz zanechává při odchodu z kina. Takhle geniálně otevřený, nedokončený konec není jen tak k vidění.