Poeticky pojmenovaný film Claudie Llosaové se vrací k aktuálnímu peruánskému tématu - životu obětí znásilnění z války 70. let, o nichž se teprve v poslední době začíná mluvit. Mladá Fausta trpí syndromem, jemuž se mezi chudými vesničany říká nemoc „polekaného prsu“. Je dcerou teroru.

Když byla ještě v matčině břichu, zabiji vojáci jejího otce a znásilnili matku a donutili ji sníst jeho penis, který „chutnal“ ještě po střelném prachu... Nyní však stará matka umírá a Fausta se snaží získat peníze, aby ji mohla převést do její rodné vesnice a pohřbít po boku manžela.

Balady ženské bolesti

Ale nebojte se, v samotném filmu není nic z podobných otrlých hrůz vidět, samotný příběh se odvíjí spíše v rytmu smutných balad, jež si za matku zpívá Fausta, spojená s ní pevným poutem dávné tragédie.

Tahle poezie zní chudými peruánskými chatrčemi, vyprahlou zemí a místním společenství, které se snaží dál žít vším, co život přináší. Zdejší lidé mají kroniku svého života i vlasti vepsanou přímo ve tváři.

Samotné písně předávala matka své narozené dceři, odkojené tak strachem z mužů, bolestí a nejrůznějšími pověrami, když si spolu zpívaly a prosily Boha, aby mohly zapomenout. Aby nikdo kolem nepoznal, jaké trauma v sobě nosí - spolu s antikoncepční bramborou v pochvě proti případnému znásilnění.

Brambora v lůně naivní venkovské ženy, sotva obeznámené s oborem gynekologie, je zároveň drsnou metaforou tohoto "ucpaného" ženského osudu. Fausta se nedovede přiblížit k mužům, bojí se uniforem, vzala na sebe veškeré trauma své zesnulé matky. Ze života se stalo jakési nesnesitelné čekání na další hrůzu, které je třeba vydržet, přežít - stejně jako zranění v ženském lůně.

Brambora a kopretina

Teprve v zahradě u bohaté milostpaní, kde začne Fausta uklízet, poznává také odlišnou stránku života, jako je zahrada plná krásných květů či téměř dceřiný cit ke starému zahradníkovi. Před paní domu se učí zpívat své písně, za které dostává perly - byť od života může těžko čekat skutečnou kompenzaci. Místo brambor se učí milovat kopretinu.

Autorka filmu prokazuje velký smysl pro detaily i atmosféru, které oduševněle podtrhují symboly. Řekli bychom, že to je všechno naivní, jednoduché, průzračné. Ale v podmínkách drsné reality peruánské provincie je to najednou na místě. Jinými slovy tenhle film je jednoduchý, bolestně vážný - a uvnitř krásný.