„Po projekcích spolu s ostatními porotci odejdu do místnosti, kde se máme radit. Vždycky jsme docela dlouho úplně zticha a pak se někdo začne smát,“ popisuje herečka, která už předtím zasedla v porotě filmového festivalu ve Stockholmu, způsob práce hlavní poroty karlovarského festivalu.

„Přistupuju k tomu stejně, jako když si vybírám scénáře. Buď mě dostane, nebo ne. Řídím se instinktem, ne intelektem.“

První kolo – a hned Bergman

Začínala v divadle, a to ve velkém stylu. První hra, a hned s Ingmarem Bergmanem. „Měli jsme půlroční praxi a já měla to štěstí, že mě vzali do představení, které režíroval. Později jsem s ním dělala rozhlasové hry. To je velice příjemný, odpočinkový žánr. Natáčení bylo pohodové, což Ingmarovi svědčilo, neboť už byl velmi starý.“

Zanedlouho bude Maria Bonnevie hrát v divadelním provedení Bergmanovy Podzimní sonáty; ztvární roli patřící ve filmu Liv Ullmannové.

Když je film hotový, můžete si oddechnout, že to je za vámi. Na divadle musíte jednak zkoušet další a další hry, jednak každý večer podat dobrý výkon. Jsem z toho vždycky nervózní, a to už od rána.Maria Bonnevie

Prvním velkým filmovým úspěchem letošní varské porotkyně byla hlavní role ve snímku I Am Dina; v Česku pak byla uvedena Rekonstrukce, ve které hrála hlavní dvojroli přítelkyně a milenky.

Následně přišlo Vyhoštění, druhý projekt ambiciózního Rusa Zvjaginceva. Režisér čekal celý rok, dokud Marii neskončilo angažmá v Královském dramatickém divadle ve Stockholmu. „Hrozně jsem stála o to, hrát v jeho dalším filmu, takže jsme se sešli a popovídali jsme si.“

Popovídali si ovšem jenom díky tlumočníkovi. A tak to fungovalo i během celého natáčení: „Celou dobu jsem se štábem i s Andrejem mluvila prostřednictvím tlumočnice. Z té se nakonec stala jedna z mých nejlepších kamarádek.“

Před divadlem neutečeš

Problém byl i s jazykem: rusky totiž Maria Bonnevie neumí.

 „Všechny dialogy jsem se naučila nazpaměť a odříkávala jsem je se svým strašným přízvukem.“ Pak je nadabovala ruská herečka. „Ráda bych se s tou, která mi darovala hlas, bývala setkala. Nakonec to nevyšlo.“

Svoje další projekty už natáčí v Norsku: Ve snímku Anděl bude hrát feťačku: „Původně to měl být dokument, ale protagonistka se nakonec ze své závislosti dostala a s filmem už pak pochopitelně nechtěla mít nic společného, protože by jí připomínal minulost.“

Půlení života na film a divadlo trvá, natáčení jí ovšem připadá o hodně snadnější: „Když je film hotový, můžete si oddechnout, že to je za vámi. Na divadle musíte jednak zkoušet další a další hry, jednak každý večer podat dobrý výkon. Jsem z toho vždycky nervózní, a to už od rána.“
Funguje i půlení mezi švédskou a norskou stranou – v současnosti totiž hraje v Oslu. Nabízí se zákeřná otázka: Ibsen (Nor), nebo Strindberg (Švéd)?

„Hrála jsem jak v Strindbergově Slečně Julii, tak v Ibsenově Brandovi. Mám rád oba a oba dva se hrají v obou zemích. Mezi švédským a norským divadlem je však rozdíl v hereckém pojetí. Norové jsou umírněnější, Švédi si víc potrpí na velká divadelní gesta. Možná to odráží i odlišné povahy obou národů. Norové jsou uzavřenější, zatímco Švédové jsou víc do světa – jsou evropštější."