Snímek Holka Ferrari Dino jste uvedl na zahájení Fresh Film Festu. Proč jste zvolil právě festival studentských filmů?

Jednak jsem starý Famák, jednak jsem na FAMU profesor. Díky tomu, že jsem před 48 lety na studentském festivalu v Amsterdamu dostal hlavní cenu, pravou stříbrnou růži, mohl jsem za dva roky točit celovečerní filmy. Protože když jsem končil FAMU, byl jsem jen asistent režie. Dnes studentům říkám, že každý jejich film by měl být jako jejich poslední špičkový profesionální snímek.

Máte se svou filmovou rekonstrukcí událostí z 21. srpna 1968 ambice dostat se do soutěže dalších významných filmových přehlídek?

To vůbec ne. Čím déle filmy dělám, tím víc se vzdaluji obecným proudům, a to jak těch komerčních, tak i uměleckých. Což je možná dobře, možná špatně. S nadsázkou lze říci, že kdyby byl festival filmů o 21. srpnu 1968, do soutěže by mi ho vzali a možná bych i vyhrál hlavní cenu. Já jsem tento film natočil hlavně proto, aby se zachovalo to, že konkrétní lidé – včetně mě – natočili a vyvezli ven kus historie.

O čem snímek vypovídá?

Holka Ferrari Dino má 68 minut, protože jde o rok 1968. Fabuluji na skutečné téma stejně jako v literatuře Norman Mailer, který vzal fakta a fabuloval je. Když jsem tehdy viděl, co se děje, přijel jsem před rozhlas. Věděl jsem, že to musí být natočeno, proto jsem dal dohromady nový štáb, protože ten můj původní měl volno. Natočili jsme čtyři kotouče na černobílý film, celkem šestnáct minut. Došlo mi, že jenom pro historii nemá smysl, aby byly záběry schované pod postelí. Bylo jasné, že to svět musí vidět. Věděli jsme, že Rusové chystají legendu a mají připravené záběry o tom, že je lidé vítají jako v pětačtyřicátém nebo že po nich střílí jako v Maďarsku v šestapadesátém.

Bylo to fakt absurdní, ženy chodily s kabelkami a mezi nimi byli mrtví. Rusové stříleli do oken, ne do vzduchu, a občas někoho trefili. Tu zjevnou agresi a nesmyslnost, jako když se najednou na Vinohradské třídě objeví šedesát tanků, bylo nutné předat dál. Vymyslel jsem proto, jak materiál dostat ven. Zapojil jsem do toho své italské přátele a krásnou holku, která jezdila v malém fiatu velmi podobném Ferrari Dino, které Enzo Ferrari pojmenoval po svém mrtvém synovi.

Věděl jsem, komu ten negativ dát, kdo to neutopí, nezničí. (Tím dotyčným byl ředitel rakouské televize ORF Helmut Zilk, pozn. red.) A nakonec ty záběry viděla miliarda lidí.

Karel Roden v Němcově filmu Holka Dino Ferrari

Karel Roden v Němcově filmu Holka Ferrari Dino

FOTO: KVIFF

Během invaze vojsk Varšavské smlouvy se vám v Praze podařilo zaznamenat zlomové historické okamžiky. Myslíte si, že mladý člověk dnes dokáže pochopit závažnost toho období?

Myslím si, že ne. A myslím si, že je to v pořádku. Historky starých zbrojnošů dnes nikoho nezajímají a není to úplně špatně. Mladí nechtějí být zatěžovaní historií, kdo kdy kde s kým, hrdinství nehrdinství. Neznepokojuje mě to a rozhodně bych to nikomu nedával jako zradu dnešní generace.

V roce 1974 jste byl přinucen vycestovat. Tvořil jste střídavě v Německu, Švédsku, Velké Británii nebo USA. Zároveň jste tam i učil. V čem vidíte největší rozdíly ve vysokoškolském vzdělávání mladých filmařů u nás a v zahraničí?

Přednášel jsem v Berkley a na Yale, čili lepší univerzity nemůžete skoro najít, a tomu odpovídal i plat. Hlavní rozdíl byl však v tom, že tam byli studenti v podstatě nenadaní, platili strašné peníze, ale byli od rána do večera připravení vás vysát. Zájem byl enormní, ale výsledek nebyl nic moc, protože penězi si talent nekoupíte.

Na FAMU je to tak, že studenti mají neuvěřitelný fullservis, ale neplatí za to. Za nás to byla veselá studentská doba, ale zároveň tvrdá dřina. FAMU byla jediná cesta ke kariéře. Dnes je to však tvrdá konkurence. Myslím si, že naši studenti by měli mít větší sebevědomí a větší ctižádost. Protože stejně jako je naše země nadaná na fotbalové brankáře a na muzikanty, máme i talentované filmaře.