Nechal jste se slyšet, že jste si s chutí zahrál právě faráře. Jak byste ho popsal?
Přiznám se, že postavy, které hraju, nerad popisuji. Za prvé to moc neumím a za druhé mám za to, že rozbor postavy má probíhat mezi hercem a režisérem. A divák si už má udělat svůj vlastní obrázek.

Přiznám se, že třeba popisy ženských seriálových postav v pátečních přílohách mě přivádí k nezřízenému veselí, takovéto „Je to taková obyčejná holka, trochu dračice, ale jinak něžná, která střídá chlapy jako ponožky, protože strašně touží po rodině.“

Vy prý máte mezi faráři spoustu přátel. Jak se k takovým kamarádům přichází?
Potkáte se s nimi, máte si, co říct, chodíte k nim na mši, občas jdete třeba na pivo... Můj první takový byl Václav Malý, který už je dnes biskupem. Ale k němu jsem chodil na mše až po revoluci, protože v osmdesátých letech, kdy jsme se poznali, měl od komunistů odebrán státní souhlas. Takže otázky víry jsme nejdřív řešili jen u piva.

Na vojně jsem se zase potkal se svým současným švagrem, strahovským varhaníkem a regenschori Vladimírem Roubalem. Ten mě seznámil s Aloisem Kánským a mimochodem i se svou sestrou Kateřinou. Po vojně mě Alois pokřtil a s Vladimírovou sestrou oddal.

Cítil jste třeba rozdíl v přístupu k té postavě na katolickém Slovensku?
Víra je na Slovensku hodně tradiční, ale nějaký velký rozdíl jsem tam necítil. Všechno je to o lidech. Držel jsem se scénáře a příběhu a nechal se inspirovat kněžími, které znám.

Attila Mokos, Robert Więckiewicz a Jan Vondráček ve slovenském filmu Pokoj v duši.

Attila Mokos, Robert Więckiewicz a Jan Vondráček ve slovenském filmu Pokoj v duši.

FOTO: KVIFF

Bylo příjemné natáčet v tak malebné kopcovité krajině?
Bylo. Zvlášť když nám na vrcholu jednoho kopce postavili catering. Obědvat uprostřed takové krajiny... To je lepší než luxusní restaurant.

Režisér Vladimír Balko o Pokoji v duši prohlásil, že zobrazuje, jak se na nás minulý režim podepsal právě tím, že aby se v něm dalo přežít, musely se vytvořit specifické vazby mezi lidmi, a že se z nich stále neumíme vymanit. Souhlasil byste s ním?
Nevím teď, jak to Vlado přesně řekl, ale že je těžké se vymanit z pozůstatků minulého režimu, je pravda. Někteří lidé nadávají na demokracii, ale když se podíváte, jak se staří bolševici a prospěcháři vrací do svých původních pozic a znovu nás zahrnují byrokratickou buzerací a chaosem, ve kterém se daří extremismu a korupci...

Nechápu, že mi 20 let po revoluci Ransdorf se svými komunisty chce ukázat cestu do Evropy. Jednu nám už ukázali, ale ta vedla někam úplně jinam. A o novodobých arogantních diletantech napříč politickým spektrem ani nemluvím. Existují i výjimky, ale bohužel politická a mocenská zvůle převládá nad zdravým rozumem.

Už si skoro ani neuvědomujeme, že politik je tu proto, aby z peněz daňových poplatníků pracoval pro blaho lidí a země a ne ve svůj vlastní prospěch a krátkozraká mocenská vítězství. Ale to už jsem trochu odbočil. Radši běžte na film a pokoj v duši!