Článek
Za svých sedm pracovních ročníků jsem tu nakoukal určitě ke třem stovkám festivalových snímků, opakovaně si zde doplňuju přehled o tom nejlepším ze soudobé světové kinematografie. A nikde jinde tak často nezhlédnu film, který mě nějak obohatí, rozšíří.
Karlovarský festival je zkrátka vždycky takový, jaký ho chcete mít. A zodpovědnost za to, jak ho strávíte, je jen a jen na vás.
Co tedy byly z mého pohledu největší vrcholy letošního osmačtyřicátého ročníku?
Živý vzkaz v Íránu politicky odsouzeného režiséra Džafara Panahího karlovarským divákům – přes plátno a skype – a následně možnost mluvit s jeho dcerou a vidět její zoufalou nejistotu z budoucnosti po mé otázce, jak to jejich rodina zvládá.
Snímek After School (český festivalový název je Po škole), jímž de facto začala kariéra skupiny mladých newyorských filmařů, kteří si říkají Borderline Films a do nichž byste nikdy neřekli, že dokážou stvořit tak mnohovrstevnatou věc.
Výjimečná byla letos soutěžní sekce, kde se utkalo hned čtrnáct vesměs nadprůměrných snímků, všechny přitom byly k divákům přátelské – žádný nerezignoval na komunikaci směrem ven z plátna.
A v neposlední řadě byl jedním z vrcholů snímek Velká nádhera režiséra Paola Sorrentina.
Možná měl někdy člověk kvůli přebíhání z jedné filmové události na druhou trochu hlad, ztrácel přehled o pohybu symbolického kapitálu na celebritním trhu a nezískal žádný nový podpis, ale jako každý rok to i letos prostě stálo za to.
