Článek
Některé z těchto populárních tváří se loni zapojily do americké prezidentské kampaně a občas i s pomocí rešerší, za jejichž pečlivost by se nemusely stydět ani investigativní týmy předních médií, s vtipem poukazovaly především na skandály a různé předvolební postpravdy Donalda Trumpa. A asi i je překvapilo, že to nestačilo a že se ukázalo, že jim ta skupina, jež ve Státech ve volbách rozhoduje, tak úplně nenaslouchá.
Výjimečné postavení mezi těmito komiky má Brit Ricky Gervais, jenž se sice do protitrumpovského tažení zapojil jen okrajově, i on však při přípravě nového stand-up turné přiznal, že polovina publika jeho ironické komentáře směrem ke stávající západní konzervativní kontrarevoluci nechápe a že je to pro něj zcela nová situace.
Gervais je znám především coby spolutvůrce a představitel postavy Davida Brenta v seriálu Kancl z let 2001 až 2003, na který loni navázal celovečerní film David Brent: Life on the Road. A právě na srovnání těchto dvou děl je hezky vidět ještě jiný způsob, jakým mohou komici mluvit o a do stavu společnosti, byť je trochu staromódní a ne tak efektní.
David Brent v Kanclu šéfoval skupince milých podivínů, z nichž některým teprve nedávno zbělaly límečky, přičemž celý seriál stál víceméně na trapnosti jeho chování, která byla pro diváka někdy až fyzicky bolestivá.
Brent o 15 let později je jiný. Respektive jiný je svět kolem něj. Jeho pracovní prostředí zhrublo, ač jsou si v něm všichni rovni, tedy všichni mají stejně nuznou šanci na úspěšnou kariéru, panuje mezi kancelářskými židlemi, stoly a kopírkou nemilosrdná džungle. Brent navíc čím dál méně chápe, co se ve společnosti děje. Chtěl by v otázkách rasismu, xenofobie, genderu či politické korektnosti zaujmout ten správný postoj, ale zdá se, jako by vůbec nechápal koncepty, jež se s těmito pojmy pojí. Do toho touží být rokenrolovou hvězdou v době, kdy je rokenrol dávno zašlý prachem, zastínit hudební hvězdy, které jsou o polovinu mladší. Jeho cílem je uznání, i když tuší, že ho nikdy nemůže dosáhnout.
Filmový Brent je přes všechen smích, který vzbuzuje, tragickou postavou dnešního světa. Je snadné se směrem k němu otevřít, mohou se do něj vžít lidé ze všech stran společenského spektra. I mě ve slabé chvilce napadlo, jestli nejsem takový David Brent české žurnalistiky. Gervaisovi se skrze tuto postavu daří prohlubovat naši empatii i sebereflexi.
První zmíněná cesta, jak mohou komici promlouvat o a do stavu společnosti, je přímočařejší, ale osobně bych nezavrhoval ani tuto druhou. Kdo ví, jestli není ve finále úspěšnější.