Hlavní obsah

Zbyněk Vlasák: Tragický hrdina David Brent

Právo, Zbyněk Vlasák, SALON

Nedávno jsme v Salonu připomněli debatu, v níž se o komicích, zejména těch působících v USA, mluvilo jako o jediných skutečných společenských kriticích v rámci současného Západu. Tedy jediných, kterým publikum stále ještě naslouchá. Paralelně s tímto názorem se vynořily skeptické hlasy, které upozorňovaly, že lidem typu Johna Olivera či třeba Setha Meyerse nejde v jejich show primárně o lepší svět, ale o víc diváků.

Foto: Profimedia.cz

Ricky Gervais na srpnové premiéře svého filmu David Brent: Life on the Road

Článek

Některé z těchto populárních tváří se loni zapojily do americké prezidentské kampaně a občas i s pomocí rešerší, za jejichž pečlivost by se nemusely stydět ani investigativní týmy předních médií, s vtipem poukazovaly především na skandály a různé předvolební postpravdy Donalda Trumpa. A asi i je překvapilo, že to nestačilo a že se ukázalo, že jim ta skupina, jež ve Státech ve volbách rozhoduje, tak úplně nenaslouchá.

Výjimečné postavení mezi těmito komiky má Brit Ricky Gervais, jenž se sice do protitrumpovského tažení zapojil jen okrajově, i on však při přípravě nového stand-up turné přiznal, že polovina publika jeho ironické komentáře směrem ke stávající západní konzervativní kontrarevoluci nechápe a že je to pro něj zcela nová situace.

Gervais je znám především coby spolutvůrce a představitel postavy Davida Brenta v seriálu Kancl z let 2001 až 2003, na který loni navázal celovečerní film David Brent: Life on the Road. A právě na srovnání těchto dvou děl je hezky vidět ještě jiný způsob, jakým mohou komici mluvit o a do stavu společnosti, byť je trochu staromódní a ne tak efektní.

David Brent v Kanclu šéfoval skupince milých podivínů, z nichž některým teprve nedávno zbělaly límečky, přičemž celý seriál stál víceméně na trapnosti jeho chování, která byla pro diváka někdy až fyzicky bolestivá.

Brent o 15 let později je jiný. Respektive jiný je svět kolem něj. Jeho pracovní prostředí zhrublo, ač jsou si v něm všichni rovni, tedy všichni mají stejně nuznou šanci na úspěšnou kariéru, panuje mezi kancelářskými židlemi, stoly a kopírkou nemilosrdná džungle. Brent navíc čím dál méně chápe, co se ve společnosti děje. Chtěl by v otázkách rasismu, xenofobie, genderu či politické korektnosti zaujmout ten správný postoj, ale zdá se, jako by vůbec nechápal koncepty, jež se s těmito pojmy pojí. Do toho touží být rokenrolovou hvězdou v době, kdy je rokenrol dávno zašlý prachem, zastínit hudební hvězdy, které jsou o polovinu mladší. Jeho cílem je uznání, i když tuší, že ho nikdy nemůže dosáhnout.

Foto: Milan Malíček, Právo

Zbyněk Vlasák

Filmový Brent je přes všechen smích, který vzbuzuje, tragickou postavou dnešního světa. Je snadné se směrem k němu otevřít, mohou se do něj vžít lidé ze všech stran společenského spektra. I mě ve slabé chvilce napadlo, jestli nejsem takový David Brent české žurnalistiky. Gervaisovi se skrze tuto postavu daří prohlubovat naši empatii i sebereflexi.

První zmíněná cesta, jak mohou komici promlouvat o a do stavu společnosti, je přímočařejší, ale osobně bych nezavrhoval ani tuto druhou. Kdo ví, jestli není ve finále úspěšnější.

Reklama

Související témata:

Související články

Zbyněk Vlasák: Intimní nezestárlo

O Intimním osvětlení Ivana Passera se říká, že patří k těm filmům československé nové vlny, které nejméně zestárly. Je pořád svěží. A pořád silné. Byť ho dnes...

Výběr článků

Načítám