Hlavní obsah

Zbyněk Vlasák: Dinosaurus v polesí

Právo, Zbyněk Vlasák, SALON

Nejraději mám otevřené diváky. Ty, kteří jsou schopni vnímat monolog umělce, jeho dílo a pak se k němu nějak postavit. Třeba ho i odmítnout.

Článek

Sedím v osmé řadě kina Lucerna a moc takových teď kolem není. Rozsvěcují se světla a ta půlka sálu, která na svých místech vydržela celé dvě a půl hodiny, mluví s výsměchem v hlase o dinosaurech. O dinosaurech z filmu Terence Malicka Strom života, který se jinak tváří jako rodinné drama s Bradem Pittem a Seanem Pennem v hlavních rolích.

S mou kamarádkou překladatelkou vedeme už dlouhá léta stále nerozsouzený spor, jestli podobné nepochopení mezi umělcem a jeho publikem vypovídá víc o divácích, nebo o samotném snímku. Ona má tendenci věřit na kolektivní vědomí (aneb publikum má vždycky pravdu), mně ale, pokud cítím, že autor ví, co říká, instinkt velí přidat se na jeho stranu. A Malick ví, což přiznávám, i když jeho vidění světa nesdílím. Už v úvodu čísi hlas v jeho filmu říká, že v něm jde o prazákladní konflikt příroda versus boží milost, tedy snaha urvat vše pro sebe versus pokora a pochopení, smysl pro ošklivost versus smysl pro krásu, mužský svět versus ženský svět. A skrz dinousaury chtěl jen Malick zdůraznit univerzalitu svého pohledu, že mu nejde jen o americkou rodinku z padesátých let, ale o existenci jako takovou. Zároveň se evoluční sekvencí šikovně vymezil proti svým kolegům křesťanům s kreacionistickými sklony.

Možná je náš odpor ke Stromu života způsoben specificky českým poměrem k náboženství, kdy se cítíme nesví už při vyslovení slova Bůh. A možná nejsme zvyklí na snahu uchopit svět jako celek, aspoň ne prostřednictvím filmového média. Publicista Tomáš Baldýnský se v této souvislosti nedávno ptal, zda je vůbec k takovému univerzalismu kinematografie vhodná. Zda to malíři nemají lehčí. Ano, mají, ale ne proto, že by jedno plátno uneslo víc než druhé, ale spíše proto, že k filmu přistupujeme se zcela odlišným očekáváním, kdy chceme uvěřitelnost a zároveň takovou uvěřitelnost neměříme porovnáváním s reálným světem kolem nás, ale s naučenými fikčními stereotypy. Jinými slovy – nesneseme ve filmu převážně z padesátých let dinosaura v polesí.

Problém je, že tahle nesnášenlivost k nezvyklému je hlubší povahy.

Reklama

Související témata:

Související články

Zbyněk Vlasák: Ohlížení

Měl jsem možnost se v posledních týdnech setkat se dvěma pokusy dvou různě mladých tvůrců o ohlédnutí za normalizací.

Zbyněk Vlasák: Propast

My, obyčejní lidé, vnímáme dějiny především skrze své vlastní „malé“ osudy. Svatba, narození potomka, smrt blízkého nebo třeba stěhování jsou uzlovými body...

Zbyněk Vlasák: Polemika s Akim

Finský režisér Aki Kaurismäki o sobě skromně říká, že ještě nenatočil nic, co by překročilo tu nepojmenovanou hranici a stalo se uměním. A já s ním zásadně...

Výběr článků

Načítám