Hlavní obsah
Režisérka Daria Kashcheeva a její filmový hrdina z Dcery Foto: archív Darii Kashcheevy

Za hranice animace. Vojtěch Rynda o krátkém snímku Dcera, který získal pro Česko studentského Oscara

Krátký animovaný film Dcera autorky Darii Kashcheevy z FAMU obdržel minulý týden takzvaného studentského Oscara. Lyrický snímek spojující klasickou loutkovou animaci s dokumentaristicky roztřesenou kamerou vypráví o vzájemném nepochopení a trhlinách ve vztahu otce a jeho dcery.

Režisérka Daria Kashcheeva a její filmový hrdina z Dcery Foto: archív Darii Kashcheevy
Za hranice animace. Vojtěch Rynda o krátkém snímku Dcera, který získal pro Česko studentského Oscara

Studentské Oscary, které americká oscarová akademie uděluje snímkům ze školní produkce, z Čechů dosud získali v roce 1989 Jan Svěrák s Ropáky a před dvěma lety Marie Dvořáková s filmem Kdo je kdo v mykologii.

V nemocničním pokoji s pípajícími přístroji na sebe rozpačitě hledí starý muž a dospělá žena. Za jejich odtažitostí nestojí jen tíha situace, nýbrž i neschopnost najít k sobě cestu, pramenící z incidentů zasutých hluboko v minulosti.

Pták, který narazí do nemocničního okna, ženě připomene ten klíčový. Jako malou holčičku ji zasáhl nález zraněného ptáčka. Když ho v šoku donesla domů ukázat otci, ten ji pro samé zaneprázdnění nedokázal ani vyslechnout, natož ukonejšit.

Patnáctiminutová Dcera působí jako suverénní dílo s jasnou a unikátní vizí. Kashcheeva dokáže vykreslit komplexní emoce zcela beze slov a pomocí minimalistického výraziva, jímž zároveň umí vytvořit i scénu poetické fantaskní vize hlavní hrdinky. Autorka používá loutky s přemalovávanýma „mrkacíma“ očima, ale namísto standardního snímání „okénko po okénku“ je točí dynamickou ruční kamerou, která evokuje vedle dokumentů i snímky natočené podle manifestu Dogma 95.

„Filmy podle Dogmatu byly pro stylizaci Dcery velkou inspirací,“ říká Daria Kashcheeva. „Vždy jsem obdivovala práci kameramanů se světlem, pohybem či hloubkou ostrosti. Myslím, že atmosféru filmu dává právě kamera. Snažila jsem se v Dceři použít všechny prostředky, abych diváka co nejvíce přiblížila k postavám a aby se s nimi co nejvíce ztotožnil. Proto jsem vyprávěla pomocí detailů a malé hloubky ostrosti, aby nic neodvádělo divákovu pozornost od emocí, které se zrcadlí v mimice postav. Ze stejného důvodu jsem se rozhodla pro ruční kameru, protože dává pocit, že žijeme a dýcháme spolu s hrdiny. Tento dokumentární charakter přináší pocit přítomnosti. Právě tohle cítím, když se dívám na filmy natočené podle manifestu Dogma 95.“

I přes skákání v časových rovinách je to právě pocit intenzivní přítomnosti, co Dceru prostupuje a propojuje. Ať už se holčička řítí nahoru po schodech s ptáčátkem v dlaních, stojí doma v kuchyni zasažená otcovou reakcí, kterou považuje za lhostejnost, prožívá slastnou fantazii, v níž ji tatínek sbírá ze země oblečenou v pestrobarevné masce zraněného ptáčka, nebo si později uvědomuje distanci mezi sebou a rodičem, vždy jde o okamžik mistrovsky zachyceného psychického stavu. Pozornost se skutečně maximálně věnuje postavám, zatímco okolí vnímáme spíše podprahově, skrze neostrý obraz kolem tváří nebo prostřednictvím zvukové stopy, zachycující ruchy jako vzdálený štěkot psa nebo kypící hrnce na plotně.

„Stále více se inspiruju filmy, které nemají za hlavní cíl vyprávět příběh, ale v nichž je důležitější atmosféra a prožívání emocí skrze symboly a metafory. K takovým bych přiřadila díla Tarkovského, které pro sebe v poslední době znovu objevuju,“ říká Kashcheeva.

To druhé nabarvené ptáče

Na první pohled nemůže být její Dcera odlišnější od jiného letos dokončeného filmu z většinově české produkce – Nabarveného ptáčete Václava Marhoula, takřka tříhodinového hraného snímku s černobílou, klasicistně rámující kamerou, který se odehrává na pozadí druhé světové války. Ale to nemálo styčných bodů, mezi něž vedle inspirace Tarkovským patří i vyprávění z dětské perspektivy, výrazná obrazová stylizace či právě klíčová metafora ptáčete, přináší zajímavé srovnání dvou uměleckých vizí a jejich (ne)naplnění. Zatímco v Marhoulově díle zvolená vize divákovi příběh a jeho postavy spíše odcizuje, u Kashcheevy nás výraz vtahuje dovnitř děje – do té míry, že není těžké přestat vnímat, jakými postupy je Dcera vyprávěná, a nechat se strhnout jejími emocemi.

Z natáčení krátkého filmu Dcera

Foto: archív Darii Kashcheevy

Daria Kashcheeva se narodila v Tádžikistánu a do Česka se přistěhovala před pěti lety z Ruska. Dcera je její výsostně autorské dílo: kromě scénáře a režie se postarala také o zmíněnou kameru, výpravu či design loutek, podílela se na zvuku i hudbě. Její manžel Alexander je pak pod filmem podepsán coby dramaturg a střihač. Dcera vznikla v koprodukci FAMU a společnosti MAUR film Martina Vandase, která patří v oboru animace k největším a nejvýznamnějším producentům v Česku.

Právě spojení FAMU s „osvícenými“ producenty je jedním z faktorů stojících za současnými úspěchy tuzemské školní animace. Do „semifinále“ studentských Oscarů se letos dostal i snímek Pouštět draka, který v koprodukci FAMU a společnosti BFILM Petera Badače natočil Martin Smatana. Dcera i Pouštět draka rovněž výrazně bodovaly na předním festivalu animace ve francouzském Annecy, snímek Spolu sami Diany Cam Van Nguyen byl zase nominován na studentskou cenu BAFTA, před dvěma lety se téže nominace dočkali Rybáři Báry Anny Stejskalové, v roce 2017 se Happy End Jana Sasky dostal do užšího výběru na „dospělé“ Oscary… Série úspěchů vedla k tomu, že bylo pásmo filmů současných nebo nedávných studentů z katedry animované tvorby FAMU uvedeno i v rámci letošního ročníku festivalu v Karlových Varech.

„Možná to zní divně, ale inspiraci pro svou tvorbu čerpám v hraném filmu. Zajímá mě myšlenka syntézy animovaného, hraného a dokumentárního žánru, hledání možností jejich nebanálního propojení,“ říká Daria Kashcheeva.

To má do značné míry společné se svými spolužáky, i oni ve svých snímcích usilují o spojování žánrů a hledání nových cest. Zároveň se podobně jako Kashcheeva nebojí těžkých témat: vyprávějí například o existenciální úzkosti v době mobilů a sociálních sítí (Rybáři), smrti rodičů (Spolu sami) či stárnutí (Pouštět draka). Studentský Oscar pro Dceru tak může pomoci upozornit na celou nastupující generaci tuzemské animované tvorby, která posouvá hranice „tradiční“ animace, a jak je zjevné ze jmen autorů, překračuje i hranice národnostní.

Vojtěch Rynda (1979) je filmový publicista.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Výběr článků