Článek
Mo Jen
Mo Jen Velký třesk
Mo Jen Velký třesk Přeložil Denis Molčanov.
Dauphin
Mo Jen: Velký třesk
Autobiografická, nevelká próza čínského nositele Nobelovy cenu za literaturu (2012) Mo Jena, který (abychom si to ujasnili hned na začátku) není v emigraci ani nepatří k neoficiálním autorům, popisuje začátek zásadních proměn čínské společnosti, kdy teprve smrtí Velkého kormidelníka Mao Ce-tunga (1976) fakticky končí „experiment“ kulturní revoluce. Venkovské oblasti země jsou stále zanedbané a zcela izolované od center, život je zde řízen kádrovou politikou a známostmi, a chce-li se z této pasti nějaký odvážlivec dostat, snad jedinou možností je vstoupit do armády. Přesně tohle udělal na začátku Mo Jen, aby se mohl stát spisovatelem. Druhou možností je pohybovat se na hraně zákona a začít „podnikat“, což je cesta autorova spolužáka Rozhodného. Stále se zkracující kapitoly, tak jak se děj vyvíjí v čase, jako kdyby dokládaly překotný a bouřlivý rozvoj Číny ve všech oblastech. Dodejme, že autor nezlobí (nekritizuje). (Vybral Jakub Šofar.)
Inka Machulková
Inka Machulková Barvy
Dybbuk
Inka Machulková: Barvy
Básně z posledních pěti let autorčina života (zemřela v roce 2014 v Mnichově) rozdělili editoři, kteří museli definitivní podobu sbírky zrekonstruovat sami podle básnířčiných poznámek a deníků, do dvou částí. Ta druhá, kratší, Různými dveřmi se dívám do norských lét, je záznamem jejího putování na sever Evropy, první a delší Barvy jsou plné nostalgického vzpomínání na dětství a na Prahu a konečného životního účtování. Je to krátké, srozumitelné a nápadité. Jazzovou inspiraci a beatnickou příslušnost už zde nehledejme, ale poezii ano. Abych vás trochu napnul: Ticho je důvěra mezi kopci (Bjorndalen), Nedorostlý démon svobody slov (Novoroční okno 2012) anebo poslední verš z básničky o Nuslích – Obyvatelé tu vyvenčují rodokmeny svých psů (Nuselská zkratka). (Vybral Jakub Šofar.)
Jacques Lacan
Jacques Lacan Imaginárno a symbolično
Jacques Lacan Imaginárno a symbolično Přeložil Jiří Pechar.
Academia
Jacques Lacan: Imaginárno a symbolično
Teď by měly zaznít fanfáry! Ti, které zajímá psychoanalýza, strukturalismus, surrealismus, ale i feminismus či postkolonialismus, i ti, co mají rádi subverzi, se dosud v české odborné literatuře setkávali s adjektivem lacanovský nebo s odkazem na jméno Lacan jen v knihách jiných autorů. Teď však konečně v češtině vycházejí dva klasické Lacanovy texty, které byly vydány v roce 1966 ve svazku Écrits. Tedy Stadium zrcadla jako to, co formuluje funkci Já (1949), zkoumající dětské sledování sebe sama v zrcadle, a Funkce a pole promluvy a řeči v psychoanalýze (1953). Knihy postmoderního psychoanalytika Lacana (1901–1981) jsou vzhledem k téměř surrealistické poetičnosti a navázanosti na Freuda těžko přeložitelné; česko-francouzské vydání je férovým vypořádáním se s tímto problémem. (Vybral Jakub Šofar.)
Pavla Vošahlíková
Pavla Vošahlíková Rákoska v dílně lidskosti
Pavla Vošahlíková Rákoska v dílně lidskosti Česká škola v 19. století očima účastníků
Academia
Pavla Vošahlíková: Rákoska v dílně lidskosti. Česká škola v 19. století očima účastníků
Nebojte se, tahle kniha není o vlivu výprasku na emancipaci českého národa. Publikace s možná zbytečně expresivním názvem je zasvěceným průvodcem po školství českých zemí v 19. století. Při neustálém zaštiťování se jménem Jan Amos Komenský (ale bez snahy poučit se z jeho odkazu) zapomínáme na rok 1774, ve kterém byla za vlády císařovny Marie Terezie vyhlášena všeobecná školní povinnost – pro chlapce a dívky od šesti do dvanácti let. V pěti kapitolách autorka popisuje proměnu pedagogiky, školy, výuky, učitelů i žáků konkrétními odkazy na texty českých spisovatelů či vzpomínky kantorů; zachycuje tak postupný přerod školské soustavy v systém, jehož absolventi patřili nejen ve střední Evropě k těm nejvzdělanějším. (Vybral Jakub Šofar.)
Václav Cílek, Ivo Dostál, Václav Štěpánek (eds.)
Václav Cílek, Ivo Dostál, Václav Štěpánek (eds.) Krajiny srdce
Novela bohemica
Václav Cílek, Ivo Dostál, Václav Štěpánek (eds.): Krajiny srdce
Když jsem býval odbojářem, myslím ve svých post-telecích letech, připadala mi všechna ta vyznání krajině, která byla tehdy hojná a provázela mě v písemné, vizuální či audiální podobě, jako patetická veteš. A to i přesto, že jsem měl republiku celkem proputovanou. Dnes se dojímám i pohledem z Milešovky. Od počátku existence časopisu ochránců přírody Veronica (1986) zavedla redakce vyznavačskou rubriku, v níž více než sedmdesát osobností z různých oborů napsalo o krajině svého srdce. Teď si to můžeme přečíst v jedné knize. Stává se mi, že si zrána vyjdu na práh, zjistit stav oblohy a rorýsů, a vzápětí cítím, že nejsem doma v kuchyni, ale že mám papuče promáčené rosou, protože jsem se bezděky octl v mateřídoušce nad městem (Jan Lacina). (Vybral Jakub Šofar.)
