Výběr Salonu: Hample, Woody, Folný a Kalista

Stuart Hample

Stuart Hample V kůži Woodyho Allena

Stuart Hample V kůži Woodyho Allena Přeložil Viktor Janiš.

Argo/Paseka

Otec: Býval jsem velký snílek, synku. Vždycky jsem chtěl, abys po mně převzal podnik. Woody: Ale tati, vždyť ty žádný podnik nemáš! Otec: Však jsem říkal, že jsem snílek, ne? V letech 1976–1984 přebíralo a tisklo 460 novin denní stripy Stuarta Hamplea, jejichž ústřední postavou byl Woody Allen (sám režisér s ním na kreslených skečích spolupracoval). Výběr 220 stripů je uveden autorovým textem o Allenovi a taky obecně o komiksu v novinách. Teď ještě kdyby tak hlavní Hampleho hrdina natočil nějaký film v Praze (jakože takové zvěsti jdou). Tady by si ten zrzavý bavič, který si s gustem hraje na nešiku, určitě přišel na své.

Jan Folný

Jan Folný Buzíčci

Host

Ahoj, buzíčci, vy sojky čepýřivý! Co to… toto jako má být? Je to snad o …? Před dvaceti lety by kniha, jejímiž hrdiny jsou gayové a lesby, nejspíše nevyšla. Česká společnost se proměňuje, v porovnání s našimi postkomunistickýni sousedy je k homosexualitě mnohem tolerantnější. Pálí nás něco úplně jiného než to, jestli chodí kluci s klukama a holky s holkama. Ahoj, buzíčci, vy šlechtičny závistivý! Po přečtení jedenácti povídek Jana Folného (vlastním jménem Jan Folvarčný), které jsou různě propojeny stejnými postavami, si někdo řekne: tohle je úplně jiný svět, jiné vztahy a jiný si zase řekne: vždyť oni mají úplně stejné problémy jako já. Obě varianty jsou správně. Ahoj buzíčci, vy bukvice marnivý, ať už vylouplý, nebo nevylouplý!

Zdeněk Kalista

Zdeněk Kalista Setkání se snem aneb Finlandia

Pulchra

V srpnu 1966 se konal v Lahti překladatelský kongres. Členem české delegace byl i Zdeněk Kalista (1900–1982), historik, básník, esejista, editor a překladatel. Mnohem více než kongresová témata ho zajímalo Finsko, země, kterou si v mládí vysnil. Autorova kniha není klasickým cestopisem, je to komparace jeho dětského snu s životními literárně-kulturními znalostmi a s finskou realitou, do níž se mu nedaří vejít, neboť mu chybí klíč – znalost jazyka. Hledá tedy jiné způsoby (architektura, křesťanství), jak se do finského pocitu dostat. Navíc je jeho vnitřní monolog stále, zjevně i skrytě, konfrontován s odkazy na vlastní věznění v letech 1951 až 1960. Co by na to asi řekli finští literáti, třeba takový Kari Hotakainen nebo Arto Paasilinna?